Josef Reiman: Jací jsme dvacet pět let po listopadové revoluci?

21.07.2014 15:30 | Zprávy

V listopadu uplyne dvacet pět let od tak zvané sametové revoluce, která měla změnit naši budoucnost ze zapšklého socialismu do zářivé demokracie. Jaká je však skutečnost?

Josef Reiman: Jací jsme dvacet pět let po listopadové revoluci?
Foto: Hans Štembera
Popisek: Nespokojení lidé zvoní klíči. Ilustrační foto

Je opravdu znát že nás už celou generaci vychovává vyspělá kapitalisticko-socialistická filozofie reprezentovaná vzdělanci evropského typu? Skutečně jsme se dožili díky naší vlastní inteligenci a vzorům, které nám dávají intelektuální špičky nové úrovně etiky a morálky? Obávám se že pokud se podíváme zevrubněji na výdobytky naší  nové, demokratické společnosti, budeme otevírat oči údivem. Kam se poděly zásady pravdy a lásky? Kam se poděla lidská slušnost a ohleduplnost? Dovolte mi někloik exkurzů do současného života. Předesílám, že nic nelze zobecňovat, jistě převážná část našich spoluobčanů se chová slušně a zachovává společenské normy. To dobré v nás se chválí samo, ale o tom co je špatné je třeba mluvit a vypořádat se jednou pro vždycky s jeho skrytými i zjevnými projevy nekompromisně i když to často bolí.

Především je tu relikt socialismu - mlčící většina, která se stává pohříchu vlivem netečnosti nebo nezájmu ještě aktuálnějším a  markantnějším symptomem naší doby. Důvody mlčení současné většiny jsou hrozivější a deprivují naše slušné občany ještě daleko více než za komunistické „hrůzovlády“. Tehdy nadávali téměř všichni, ale jen v kruhu svých nejbližších tak, aby to nemělo existenční důsledky. Dnes nadává jen málokdo,protože se lidé bojí o práci, o rodinu, o majetek, o případné výhody a bonusy plynoucí z mocenských pozic. Řvou jen opilci, čeští mocipáni, soudci, státní úředníci, a k nim se přidávají také cizinci, kteří k nám přišli z východu hledat novou existenci a nikdo je nepoučil o skutečnosti že jsme v podstatě tichý národ. Hosté v hotelích ječí do noci a vůbec je nezajímá že naši pracující jdou ráno do práce. Nemá kdo je poučit a navíc jsou to klienti.V jistém ohledu však ke změně došlo. Naši polistopadoví politici nás učili asertivitě pod heslem že každý se musí postarat sám o sebe.  Nejlepším příkladem tohoto závěru jsou na jedné straně bezdomovci a na druhé straně lichváři a uživatelé sociálních výhod ověšení zlatými řetězy, jezdící si v luxusních autech pro sociální dávky. Chrání je kdekdo, včetně našich bývalých i současných ministrů. Je zvláštní že tyto sociálně vyloučené nevídám v prostředcích MHD ale spíše v černé kronice TV hovořící o zlodějích. Jen o práci se ve spojitosti s nimi jaksi nemluví.

Generace školáků a studentů je ponějvíce slušná, jen ve školách občas ohrozí učitele, aby potom unaveně spočinula na sedadlech tramvají či autobusů a za aktivní manipulace s mobilními telefony či tablety přehlédla stojící seniory, či invalidní spoluobčany. Podle ideologů porevoluční doby se stali senioři opovrhovanou skupinou obyvatel. Všude překážejí, jsou pomalí a nervozní a tak by bylo nejepší kdyby zůstali doma, či ještě lépe umřeli, aby neobírali naši demokratickou společnost o chlebíček. Co na tom že celý život pracovali, když jejich práce je dehonestována, protože pracovali pro ty špatné, nebo se spíše flákali, jak nás o tom často přesvědčují naše media. Navíc překážejí u lékařů a v nemocnicích,zdržují v supermarketech, a tak zatím co Evropa si svých seniorů povětšinou váží, naše společnost jimi spíše opovrhuje.  Možná že právě v nich vidí pozůstatky bývalého režimu.  Zatímco bývalé stranické špičky porevoluční vlády nesoudily a nepotrestaly a zachovaly jim všechny výhody podle hesla nejsme jako oni, nebo spíše“vrána vráně oči nevyklove“, ten zbytek seniorů potrestaly důchody, které jsou výsměchem úrovni života evropských důchodců. Ale dost seniorů, oni už se nějak ke svému konci dopracují za podpory státní sociální péče a ústavů sociálního zabezpečení včetně jejich soukromých partnerů pro ty zasloužilé nebo zámožné. Řešení zůstává otevřené stejně jako v mnoha dalších otázkách.

První revoluční prezident hovořil ve spojení s byty v panelácích o „králíkárnách“. Dnes jsme rádi že existují, a že si je můžeme někdy za draho koupit. Pravda, mnozí to dělají na zisk a ve svých bytech pronajatých převážně těm movitějším si programově vylepšují nezdaněný životní standard. Inu kde není žalobce, není ani soudce.Pravda, naši představitelé si někdy mohou koupit byt za cestovní náhrady, či jinak dosáhout ve funkcích luxusního bydlení, jenže pro běžného obyvatele to znamená pravidelně zadlužení na celý život. A co teprve mladá manželství, či matky samoživitelky, i když je třeba otevřeně říci, že některé mladé ženy s dětmi se raději nevdávají a vesele vydělávají na státu sociální příspěvky, zatím co jejich partneři vydělávají dostatek. Jenže neber, když stát dává.

Trocha fištronu není na škodu především tam, kde se dá z nabytých peněz zakoupit docela pěkné auto, či jiná, daněmi nezatížená radost. Politiku zaměstnanosti s obtížemi řeší příslušné ministerstvo, které však musí současně řešit čuňárny způsobené předchůdci zvláště, když ministr nevěděl co dělá jeho první máměstek.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Mgr. Ondřej Lochman, PhD. byl položen dotaz

O lepších podmínkách pro život v regionech se mluví roky

Mluvíte o nich i vy, co jste ale vy sám nebo vaše hnutí udělali proto, aby lidé neměli potřebu se stěhovat do velkých měst? Vždyť děláte přesně opak, rušíte v malých obcích pošty, úřady....

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jan Campbell: Bitcoin, darknet a volby

11:34 Jan Campbell: Bitcoin, darknet a volby

Bitcoin se stal novou brněnskou měnou a volby, které jsou řízené temnými silami, jsou přede dveřmi.…