V souvislosti s krvavým útokem v Berlíně, chci Vám napsat některé moje zkušenosti s běženci. Už jsem Vám psal, že jsem byl po 40 měsících vězení vypovězen z Československa z Košíc a dostal jsem od StB doživotní zákaz návratu, který žel platí dodnes. Do tří dnů jsem musel opustit republiku. Řekli mi, že když dobrovolně neodejdu tak mně znovu za vykonstruovaná obvinění zavřou, tak jako v prvním případě. Podepsal jsem raději prohlášení, že odcházím sám a k odchodu nejsem nucen státními orgány. Ale po mém odchodu mně i tak odsoudili k 40 měsícům vězení v nepřítomnosti, za to, že jsem odešel a nevrátil se.

V Rakousku jsem šel do utečeneckého tábora Traiskirchen. Byl jsem tam jeden rok. Když porovnávám s odstupem doby životní podmínky v utečeneckém táboře Traiskirchen s vězením v Ilavě, tak jsem si v táboře připadal jako v ráji. V Ilavě nás bylo na jedné cele 100 až 120 vězňů, malé dávky stravy a celý rok zavřený na jedné cele. V Ttraiskirchenu nás bylo na jedné „cele“ jenom 20 utečenců , různých národností, ale velké množství stravy a volný pohyb. Prostě pohádka.

Po roku jsem Trtaiskirchen musel opustit. Dostal jsem malý byt ve vyprázdněných kasárnách ve Vídni a práci u Security. Prováděl jsem kontroly na škole pro policajtů a celníků. Kontroloval jsem jejich ubytovny, ale i kanály pod zemí, kde se učili střílet, jestli po střelbách zůstalo vše v pořádku. Řekl jsem jim, že jsem byl trestaný – 40 měsíců, teda podle československých zákonů kriminálník dvakrát odsouzen celkově k 80 měsícům vězení, ale oni řekli, že si vše o mně prověřili a můžu tuto práci klidně vykonávat.