Jakoby každá dávno silně prožitá událost našeho života se ubytovala v nějakém našem konkrétním vjemu, pocitu nebo někdy i předmětu, zůstala v něm zakletá, dokud o ten vjem mozkem znovu nezavadíme. 

Nedávno jsem přišel domů, vybral poštovní schránku, dopisy hodil na stůl, a aniž jsem se díval na obálky, jsem je nožem rozřezával a většinou rovnou házel do koše. Poslední dopis byl psán rukou a evidentně nebyl adresován mně. 

Přesto jsem ale automaticky prvních pár vět přečetl. V ten moment mnou projel stud, jako někdy při zánětu nervu člověkem projede bolest. A právě díky tomuto studu, té zoufalé nepatřičnosti, jsem se vrátil proti času do exilu, kdy jsme jeli do Düsseldorfu do jedné tuze nóbl galerie prodávat obrazy naší kamarádky Zdenky, abychom jí v Praze finančně pomohli.