Analytici ale skoro unisono píší, že vítězství pana Hollanda ve volbách sice kancléřku Angelu Merkelovou asi moc netěší, ale že se s ním nějak vyrovná a bude nucena najít společný jazyk. Newsmagazín Der Spiegel například napsal: „Nad současnou situací v Evropě se sice hartusí, ale Evropa přesto přese všechno srůstá. Dříve se hovořilo v médiích o supervolebních dnech jen tehdy, když se to týkalo země, v které noviny vycházely: dnes slyšíme, že se píše o supervolební neděli v Polsku stejně jako v Německu, i když volby se odehrávají v Řecku a ve Francii.“ Je to dáno prostou skutečností, že v dnešní Evropě, či přesněji Evropské unii již vše souvisí se vším.

Viděno ale z Berlína, vítězství socialisty Hollanda zase není až tak velké překvapení, i když kancléřka Merkelová na Sakozyho hlavně z počátku hodně sázela. Znala ho a dovedla s ním už ledacos vyjednat. Jenže jeho problém byl v tom, že se snažil ze sebe moc okatě dělat velkého muže, hodně toho nasliboval, ale minimálně z toho splnil. Proto se často psalo, že Německo v Evropě hraje první housle či udává tón a Francie bojuje s hospodářským úpadkem. Proto se také v těchto dnech v Německu píše, že Francouzi ve volbách nehlasovali proti Německu, ale pro Francii. Už i Angela Merkelová se snažila Francii a její reformy podporovat.

Vlastně Hollanda, řekl komentátor ve veřejnoprávní televizi ARD, si Francie vybrala proto, že chce, aby tuto zemi někdo silně a čestně reprezentoval. Přeloženo do lidového jazyka, aby to byl někdo, kdo ze sebe nedělá marketingového šaška, naopak někoho, kdo bude jednat s Angelou Merkelovou jako rovný s rovným, a tomu němečtí pragmatičtí politici velmi dobře rozumí. Prezident Sarkozy byl výborný herec, ale ve skutečnosti byl na kancléřce až příliš závislý, a to nejprve hospodářsky a potom i politicky, když potřeboval před volbami její podporu.