A totéž se může stát i hercům. Obě profese jsou totiž spojené s dobrovolným přijetím rolí, které jim napíše někdo jiný. A v tom může spočívat past na jejich osobnosti. Ovlivní-li role diváka natolik, že přezáří jejich mozek, vkládají do politika hesla, která byla na jeho billboardech, nebo postoje a myšlenky, které říkal herec na plátně, či ta, která mu jenom sami přisuzují. 

Z toho je snadné se pomátnout, protože najednou se jak k politikům, tak k hercům, začnou lidé chovat ne jako k sobě rovnému, ale jako k idolu, kterého obě profese jenom ztvárňují. Pokud si k tomu představitelé obou profesí neudrží ironický odstup, začnou si myslet, že se musí jinak chovat, že stojí nad ostatními a jsou směšní: lidé často v televizi vidí v přímém přenosu jak ztrácí jak politici, tak herci sami sebe, jak už neví kým a čím jsou. Karikují sami sebe.

Psychologové dodávají, že za to může i to, že jak na billboardech, tak na plátně, jsou tyto figury v nadživotní velikosti. Rozdíl je snad jen v tom, že politici jsou vždy vyretušovaní a mají tvářičky jako dětské prdelky, zatímco u herců na plátně, pokud vystupují v civilních rolích, můžeme vidět každou deformaci a vrásku.