Mívali jsme ještě po válce kávu z melty nebo kakao z UNRRY, což byla poválečná pomoc OSN pro země, které byly poškozené válkou. S dědou jsme se u snídaně dělili o škraloup, který byl tlustý jako palec. Bochník chleba, který byl velký přes půl stolu, křupal a máslo ze statku mělo na sobě reliéf protěže.
Po snídani, když babička odnesla na starém dřevěném podnose s vyřezávanými rukovětmi naše hrníčky vyzdobené modrými švestkami, přinesl si děda zrcátko, které pověsil na kmen dubu, břitvu, mýdlo v kelímku, dřevěnou misku s vodou a štětku. Svlékl si košili a mýdlovou pěnu si rozetřel obřadně štětkou po obličeji: vypadal jak Mikuláš. Pak několika tahy čepelem břitvy setřel z obličeje vousy i s pěnou, u pumpy se opláchl do půl těla a šel pracovat na zahradu.
Babička, která měla na hlavě čepici s velkým zeleným průsvitným kšiltem, aby ji sluníčko nešlo přímo do očí, začala v kuchyni s přípravou oběda a já zůstal sám ve stínu dubů se starými školními sešity. Do nich jsem si z druhé strany kreslil nebo psal a koukal jsem se do sluníčka, které vedlo mou ruku. Tak si dnes vysvětluji zmiňovanou větu. Žlutá rána vidím v sobě i dnes.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz