Ten, kdo se v této roli proti pravidlům prohřeší, umenší sám sebe: stane se karikaturou mstivce jako králové, kteří brali vážně urážku svého majestátu, jak o tom svědčí literatura i po staletích. Urážka vždy spíše vypovídá o člověku, který ji pronese a zároveň o člověku, který se urazí.

A podobně je to s těmi, kteří přijmají od uraženého vyznamenání. Jak známo výsadní postavení mezi charismaty zaujímá dar rozlišování. Ostatní charismata jsou na něm závislá. Bez rozlišení mezi několika druhy dobra a toho od koho pozvání, dar či vyznamenání člověk přijímá, dotyčný neví, která pozvání, dary či vyznamenání jsou skutečná, které medajle jsou falsifikáty, s nimiž uražený darující sleduje svou vlastní začasté nečistou hru.

A to platí i tehdy, když mezi vyznamenanými jsou slovutné a čestné ženy a muži: Takový dárce je nechce odměnit, ale chce si přivlastnit jejich věhlas, za který pak schovává své intriky a kterými krášlí vyznamenání těch, kteří si je vysloužili jen jako jeho slouhové. A ten, kdo na jeviště, kde se ta komedie hraje, dobrovolně vstoupí, ztrácí sám sebe: vzdává se schopnosti rozlišování duchů. Dějiny si obě selhání pamatují, aby nám připomněly, že morálka je neslýchaně obtížné umění možného.