Kolega Petr Zídek dokonce svůj sloupek v Lidových novinách nazval Havel jako ňouma, protože mu filmový Havel v porovnání s Ladislavem Adamcem či Oskarem Krejčím připadal politováníhodný.

Podobně může někdo říci, že v nedělním pokračování Ať si jdou filmový Václav Klaus působil autentičtěji. Havel se ve filmu zajíkal, nevěděl co s rukama, nebyl schopen pronést souvislou větu a většinu projevů četl z papíru.

Problém je nejspíš v tom, že Václav Havel pro toho, kdo ho znal nejen z televize, byl osoba složitější, přemýšlivější, komplikovanější než zmiňovaní protagonisté, a pro toho, kdo s ním nejednal a kdo vychází jen z přepisů reálných dialogů, se tak může jevit.

Havel jako spisovatel formuloval pouze, když psal, neměl průpravu profesorských kolegů, u kterých je tomu opačně: Ti své myšlenky artikulují při přednáškách.

A zadruhé nebyl nikdy ideolog: Neměl na všechno předem připravené odpovědi, o všem pochyboval, váhal, řešení hledal a události ho skutečně v listopadu svou rychlostí zaskočily.