Jak víme u ročníků narozených v letech 1936 až 1968 se důchodový věk zvyšoval postupně z původních 60 na 65 let a u dalších ročníků se původně počítalo, že bude u mužů odchod do penze v 65 letech a u žen, podle počtu dětí od 62 do 65 let u bezdětných. Další reforma však hranici ještě posunula, takže například kluk, kterému jsou dnes dva roky, by měl odejít do důchodu v 71 letech. Zdůvodňuje se tento posun nejen ekonomicky, že pracující populace nemůže uživit stále zvyšující se počet zdravých penzistů, ale i tím, že zaměstnání drží lidi v lepší mentální kondici a stát nemusí tolik investovat do jejich léčby.

To zní velmi logicky, až na to, že trh, kterému jsme uvěřili, že všechno za nás vyřeší, se chová opačně a pracovní diskriminace se stává - byť skrytě - čím dál brutálnější: reálná hranice zaměstnatelnosti se pro většinu lidí stále snižuje. Ve skutečnosti, jak na to upozornila MF Dnes ve čtvrtek 1.září 2011, to vypadá tak, že lidé nad 45 let i s vysokou kvalifikací, manažerskou praxí a znalostmi několika jazyků personalisté nechtějí v Česku zaměstnat. Do inzerátů to samozřejmě nepíší, ale agentury dostávají takové pokyny ústně.

Statistiky úřadů práce to dokladují. Lidé starší 45 let tvoří rekordních 40 procent všech nezaměstnaných. V roce 2001 to bylo jen kolem 13 až 28 procent, oficiální údaje se liší. Počet šedesátníků, kteří budou brzy hledat práci, se dle statistiků brzy zvýší na jeden milion.