Herecký talent u jiných poznal na dálku a z vyškolených herců měl většinou strach: Připadali mu umělí.

Začínal v divadle v Teplicích, kde se setkal se svým celoživotním divadelním kamarádem, hercem a režisérem Karlem Třebickým, díky němuž přišel na to, jak by se mohlo dělat divadlo, aby bylo přesvědčivé.

Skoro současně s Landovským totiž do divadla, kde v půli 50. let byli ještě samí staří šmíráci původně z kočovných společností, nastoupili i dva čerství absolventi DAMU a na těch třech kategoriích si uvědomil, co mu na divadle vlastně vadí.

Šmíráci byli profíci a ti noví mladí vystudovaní herci byli v šatně milí a bezvadní kluci, ale na jevišti se divně kroutili, mluvili démonicky a někoho kopírovali.

Lanovský, či spíše Lanďák, jak se mu vždycky říkalo, si v hledišti, když se na ně díval, říkal: „Proboha, jak to mluví, kdyby si takhle v krámě řekli o housku, nikdo jim ji neprodá.“