Karel Januška: Pane premiére, rozčilení není program

Vaše rozhořčení nad dopisem z EU chápu, ale v horším postavení je asi půl milionu bezúhonných občanů naší republiky.

Paměť mi moc neslouží, ale vím jistě, že jsem Vám doporučoval, abyste nevyhověl rozhodnutí, ve kterém si soudci přisoudili nejen vyšší platy, ale také jakési doplatky ke svým mzdám. Mám pocit, že jste tenkrát byl ministrem financí. Svým rozhodnutím jste zpochybnil základy právního státu. Moc soudní zasáhla do moci výkonné, a jednala v rozporu s pravidly Ústavy. Každý soudce má nařízené, že musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Soudci rozhodovali podjatě, protože rozhodovali o svých nárocích.

Možná že nechápete souvislosti, ale neustále upozorňuji nejen Vás, ale všechny zákonodárce, že naši republiku nelze nazývat právním státem. V situaci, ve které se nyní nacházíte, je zhruba půl milionu bezúhonných občanů republiky. Jsou obviňovaní úředníky (exekutory), že neplní povinnosti podle zákona. Jsou jim vyměřované platby, které si úředníci (exekutoři) sami stanovili. Občané nemají ochranu soudem, protože soudy odmítají takové případy řešit, s odkazem na schválená zákonná nařízení. ANO mělo kdysi za cíl, že se k soudům bude chodit pro spravedlnost. Jako zákonodárce jste byl u toho, když se pravidla pro exekutory vytvářela. Místo práv a povinností exekutorů jste měli stanovit nepřekročitelné úroky z prodlení a maximální odměny exekutorům.

O stavu justice diskutoval moderátor Moravec s předsedou Ústavního soudu. Padlo tam, kolik má republika soudců na různých úrovních. Vůbec diskutujícím nepřišlo divné, jak je možné soudce rozdělovat podle toho, ve kterém místě právě sedí. Pravomoc každého soudce je identická, ať rozhoduje o čemkoliv a kdekoliv. Rozhodnutí v konkrétním sporu a s konkrétními účastníky sporu musí být identické v celé republice (jako v celém císařství či království, nebo ve všech státech USA).

Ze sdělovacích prostředků neustále slyším "nepravomocně odsouzený". To je ten nejjasnější důkaz toho, že žijeme ve státě, kde se soudí totalitními metodami. Pouze účastník sporu může podat odvolání. Tím se pozdrží výkon rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupci mohou podat odvolání pouze v těch případech, kdy žalobu podával stát, nebo když žalobce žádá požaduje po státu náhradu za utrpěnou újmu, způsobenou státem. Třeba v důsledku nečinnosti soudu.

Vlády za prezidenta Havla trpěly (a 30 let stále trpí) skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračovala v praktikách, kterým se naučili za totality. Státní zástupci (prokurátoři) zůstávají zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový krok nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Státní zástupce má povinnost požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu. Takový je přirozený výklad Ústavy a Listiny základních práv.

Výběr soudce zpravidla určuje žalobce tím, že podá žalobu k vybranému soudu. Je v pravomoci jednotlivých soudů (předsedů) předat spor soudu, který je s obdobnými spory lépe seznámený. Je lhostejné, který soudce případ řeší. Všichni soudci musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Všichni mají stejnou pravomoc.

V právním státě každý soudce rozhoduje výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny, kterým je výrok soudu lhostejný. (Princip vyloučení třetího). Zůstanou pouze dva subjekty: žalobce (žalující strana) a odpůrce (strana žalovaná).

Soud je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce stanovit výši soudního poplatku, kterou skládá žalobce před jednáním soudu. Což se nyní patrně neděje, zejména při kauzách, kdy je žalobcem instituce. Soudce má pouze dvě možnosti, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby.... Žalovaná strana hradí veškeré soudní výlohy žalobce.“

B: Soudce neuzná důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní výlohy žalované straně.“

Je lhostejné, která strana se na soud obrátí (která strana je žalobcem). Rozhodnutí soudce (která strana je či není v právu) je identické. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky jsou pravdivé. Je-li soudnictví jednostupňové, je výrok soudce pravomocný. U nás máme soudnictví dvoustupňové. Pouze odvolání k soudu druhého stupně pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Každý účastník sporu má právo podat odvolání. Pravomocné rozhodnutí pak vynese soudce odvolacího soudu. Soudce, který vynesl pravomocné rozhodnutí, stává se zákonným soudcem případu. Z ekonomických důvodů má být obdobná činnost pachatelů souzena stejným (zákonným) soudcem. Rozhodnutí o potrestání je pak rychlejší, a může ho formulovat pomocník soudce. Náklady na soudní řízení musí být minimální.

Soudy mají být specializované podle potřeb společnosti. Právní předpisy jsou zahlcené množstvím „trestných činů“. Žádný soudce neví předem, zda činnost nebo skutek, který žalobce předkládá, je trestný čin ve smyslu zákona. Proto státní zástupci musí takové označování předmětného řízení používat obezřetně, nebo vůbec ne. Naši "právní odborníci ve sdělovacích prostředcích " to nechápou. Až na konci soudního řízení lze konstatovat, že k trestnému činu došlo. Stačí pouze dva různí soudci a maximálně dvě stání před soudem, aby se rozřešil každý spor. Označování Vás za "trestně stíhaného" je porušení Listiny práv: Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Náprava současného stavu vyžaduje souhlas většiny zákonodárců a uvážené krok vlády.

I. Přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, může (a nemusí) v řízení pokračovat státní zástupce vyšší instance. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

II. Soudcům je nutné upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu Ústavy. Třeba podobnými odstavci, vloženými do právních předpisů:

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,
nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),
zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

---

Vážený pane předsedo.

Rozčilení není program. Ve vaši stranu občané vkládají důvěru. Domnívám se, že aktivním hledáním v poslanecké sněmovně byste mohl najít takový počet poslanců, kteří by se rovněž postavili za takovou reformu justice. V současnosti náklady za špatná rozhodnutí soudů stoupají každým rokem. Po přijetí navržených zákonných úprav budou náklady směřovat k nule. A republika bude právním státem. Občané to nepochybně ocení.