Karel Januška: Policejní stát

Připomínám Ústavu článek 2:
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Vláda a zákonodárci nedovedou stát řídit podle znění Ústavy.

Páni členové Poslanecké sněmovny a Senátu.

Vy jste zdrojem veškeré státní moci, protože jsme si vás zvolili. Jste zdrojem jak moci zákonodárné, tak moci výkonné. Je vaší povinností kontrolovat, zda je dodržovaná Ústava.

Nemáme právní stát, ale máme policejní stát. V právním státě je občan pod ochranou moci soudní. V naší republice státní zástupci klidně označí občana (ale i samotného zákonodárce) za viníka trestného činu, a policie s ním zachází jako s hadrem. Navíc za asistence televize.

Rozhodnutí o tom, zda došlo k trestnému činu, musí v každém případě učinit soud. Musí to učinit před každým policejním zákrokem. Povinností státních zástupců je jednat na základě rozhodnutí soudce. Máme pořád stejného nejvyššího státního zástupce, a věznice opět praskají ve švech.

Rozhodnutí každého soudu v prvním stupni je pravomocné. Pouze účastníci sporu mohou požadovat, aby soud druhého stupně (odvolací) přezkoumal rozhodnutí soudu v prvním stupni. Taková žádost pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Jen ve výjimečných případech se spor může řešit u dovolacího soudu (soud třetího stupně). Tak jednoznačně stanovuje Ústava.

Vehementně se domáháte toho, aby se vaše platy řídily podle předpisů pro státní úředníky. To budete v době nemoci také pobírat nemocenskou jako ostatní úředníci? Už jednou se stalo, že si soudci v rozporu se zněním Ústavy přidělili dotatečné peníze ze státního rozpočtu. Nutno dodat, že ne všichni soudci tuto mzdu přijali. Vaše platy si určujete sami. Ale k vaší odpovědnosti za dodržování Ústavy se nehlásíte.

Místo právního státu máme právnický absurdistán. Netrápí vás, když soudci porušují základní článek Ústavy a nařizují jiným soudcům, aby za ně rozhodovali? Kdo vám přikázal, abyste se zabývali konkrétními kauzami? Jak je možné, že se soudci dopouštějí trestných činů? Svého kolegu Ratha necháváte na svobodě, i když byl policií přichycen u trestného činu. (Bez účasti televize.) Jak je možné, že někteří soudci mění žalobní návrhy?

Základem správné činnosti demokratického státu je oddělení moci zákonodárné (Senát a Poslanecká sněmovna), moci výkonné (vláda, armáda, policie) a moci soudní (všechny soudy).

Pravda v naší republice (navzdory ujišťování všemi vrcholnými orgány) nevítězí. Občané se spravedlnosti často nedovolají.

Náprava není složitá.

Státní zástupci nejsou zařazení tam, kam patří. Nyní jsou v gesci Ministra spravedlnosti. Ale jejich povinností je dohlížet, nebo dávat podněty policii, aby život všech obyvatel probíhal tak, jak nařizují zákony. Logicky z toho vyplývá, že státní zástupci mají být v gesci Ministra vnitra. Když zůstanou v gesci ministra spravedlnosti, je jim třeba přikázat, že mají právo a povinnost zasahovat pouze v těch kauzách, ve kterých je stát účastníkem sporu. (Nedodržené třeba v kauze H-System.)

Znění Občanského soudního řádu je třeba podřídit zákonům vyšší hierarchie. V nemocnicích se neléčí podle Nemocničního řádu, ale podle diagnosy. Jsem si jist, že ani většina zákonodárců se v současné formě OSŘ nevyzná. Znění tohoto právního předpisu umožňuje soudcům ignorovat libovolné důkazy, které občan předloží. Umožňuje soudcům vynášet výroky, které jsou z hlediska matematiky nepravdivé.

Zárukou spravedlivého rozhodování je respektování pravdy. Soudce hledá pravdu v žalobě. Má právo a povinnost rozhodnout podle svých znalostí zákona a podle svého svědomí. Vždy existují pouze dva možné výroky soudce. Jsou to:

1) Soud uznal důkazy žalobce. Rozhodnutí soudu musí být: „(Soud dává za pravdu žalobci.) Žalovaná strana je povinna splnit požadavky žalobce v těchto bodech..... Žalovaná strana uhradí soudní náklady žalobci.“

2) Soud neuznal důkazy předložené žalobcem. Rozhodnutí soudu musí být: „Žaloba se zamítá. Žalobce je povinen uhradit žalované straně veškeré soudní náklady.“

Žádné jiné rozhodnutí soudce nemůže vydat. V každém sporu musí být lhostejné, která strana se na soud obrátí. Výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Ústava, soudcovský slib a zákony matematiky to zaručují, ale soudci se podle toho neřídí.

Když soudce jednou o případu rozhodne, tak podle Ústavy se již nikdy nesmí k případu vyjadřovat („Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“). Změnit své rozhodnutí by soudce musel na přání (či dokonce na příkaz) třetí osoby. Rozhodl by závisle. Proto máme dvoustupňové soudnictví. Ke spravedlivému rozřešení každého sporu musí stačit rozhodnutí dvou soudců. Jenom výjimečně se může stát, že spor mezi dvěma účastníky nemá řešení (právo rodičky rodit doma a povinnost lékaře chránit zdraví dítěte). Takové spory musí končit u smírčího (dovolacího) soudu.

„Závazný právní názor“ nám ve sdělovacích prostředcích vysvětlovali různí ministři spravedlnosti. Předseda Ústavního soudu se domnívá, že soudci mají nalézat právo, a podle toho rozhodovat. V právním státě soudce rozhoduje podle předložených důkazů a svého svědomí. Nerozhoduje podle znění zákona, ale podle předložených důkazů. To je omyl předsedy Ústavního soudu.

Ústavní soud nezasáhl do výkonu amnestie odcházejícího prezidenta Klause. Amnestie sice na čas vyprázdnila věznice, ale protože systémovou chybu zákonodárci neopravili, věznice opět praskají ve švech a nespravedlivě odsouzení jsou opět v „nápravném zařízení“. Stát doplácí na špatnou interpretaci Ústavy. Zákonodárci k tomu mlčí.

Připomínám slib Hnutí ANO před volbami do Poslanecké sněmovny (2013): Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje. Pokud žije poctivý a slušný život, zákony musejí být na jeho straně, aniž by je musel studovat. A stane-li se mu křivda, u soudu musí najít zastání.

Hnutí ANO je ve vládě druhé období, ale na svůj slib patrně zapomnělo.

Cesta, jak se rychle dostat ze současné situace, je jednoduchá. Stačí k tomu dva kroky:

1. Přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra. Státní zástupci budou dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

2. Soudcům je třeba připomenout literu Ústavy a soudcovský slib. Takovým způsobem, který nedovoluje překrucovat literu Ústavy. Třeba podobným Upřesněním:

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:
(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,
(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),
(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Uskutečněním obou kroků bude ekonomický přínos pro republiku značný. Zkrátí se délka řešení soudních sporů nejméně o polovinu. Spravedlnost bude zaručená pro občany, instituce i stát.

Již nikdy nedojde k případům „brněnských studentů“ po sametové revoluci, kauzám Tluchoř, Nečas, Parkanová, Bohuslav Svoboda, Dalík, soudce Havlík, Rath, H-System, tisíce okrádaných dlužníků, atd., žádnou amnestií nemůže dojít k potrestání nevinných. Nesmyslné nároky exekutorů se dostanou pod kontrolu moci soudní. Pravda a spravedlnost zvítězí.

Většina poslanců jsou „ občané s právnickým vzděláním“. Patrně se v Parlamentu nebudou ochotní vzdát se svých privilegií.

Při dobré vůli zákonodárců by neměl být problém učinit Upřesnění součástí právních předpisů. V nejhorším případě budou muset občané čekat na další volby do poslanecké sněmovny.