Od sametové revoluce je naše moc soudní nástrojem k uplatňování parciálních zájmů poslanců a justice.
Poslanci přijali tisíce nařízení, která zvýhodňují „občany s právnickým vzděláním“, a následně je nechávají vymáhat jinými podobně vzdělanými osobami. Výsledkem jsou desetiletí nevyřešené soudní případy, nebo případy vyřešené tak, že se občan nestačí divit.
Předseda Ústavního soudu tvrdí, že je to důsledkem složitosti soudního rozhodování. Z Ústavního soudu máme dovolací soud, který řeší technické podmínky některých případů.
Ústavně právní výbor Sněmovny se zabývá domnělými prohřešky některých poslanců. Každý poslanec má imunitu. Dokonce takovou, že při zadržení u páchaného trestného činu je jeho vazba možná pouze se souhlasem poslanecké komory. Protože volební hlas poslance je někdy pro republiku důležitější, než jeho případný trestný čin.
Soudci skládají soudcovský slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ Z toho jednoznačně plyne, že se soudce může ke každému sporu vyjádřit pouze jednou. Jestliže jednou vysloví své rozhodnutí, již nikdy ho nesmí změnit, protože by ho změnil na pokyn či žádost někoho třetího. Rozhodl by závisle, a tím porušil svůj slib.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV