Stovky případů řešených Ústavním soudem svědčí o tom, že nežijeme v právním státě. Povinností ÚS je nejenom "nalézt" nespravedlnost, ale také zabránit tomu, aby k obdobné nespravedlnosti znovu došlo. Musí zrušit zákonné předpisy nebo postupy, které nezákonnost způsobily. Je iluzorní, že doplněním o jednoho soudce se situace v justici zlepší. Ani stovky nových ústavních soudců situaci nezlepší.

Zákonodárci se po sametové revoluci domnívali, že schválením nové Ústavy bude přechod od totality ke kapitalismu samozřejmostí. Zapomněli, že nejvyšší moc v demokratickém státě má moc soudní. Ani jeden totalitní soudce nebyl potrestán. "Nejsme jako oni" je pěkné heslo, ale oni si svou moc ponechali. Soudci v totalitě byli oporou systému. Právnické fakulty nadále vyučují studenty jak si uchovat moc "občanů s právnickým vzděláním". Státním zástupcům (prokurátorům) je ponechaná moc, která jim nepřísluší.

Naše právnické fakulty od konce války přednášely studentům, jak rozhodovat v totalitě. O spravedlivém, čili o pravdivém výroku soudce se patrně nedověděli. Je velká chyba školství, že se ani nyní studenti základům spravedlivého (pravdivého) rozhodování neučí. V Senátu patrně není ani jeden profesor matematiky.

Každá rozepře, která se ocitá u soudu, musí mít pouze dva účastníky. Jeden je žalobcem, druhý je obviněný. V právním státě musí platit, že výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Má-li žalobce pravdu, musí soudní náklady hradit žalovaná strana. Nemá-li žalobce pravdu, musí veškeré soudní náklady hradit on. Ve sporu nesmí být takový účastník, kterému je výrok soudu lhostejný. Pravidlu se říká "vyloučení třetího účastníka". Současné soudy mohou do sporu třetího účastníka dokonce přikázat.

Úřad státního zastupitelství musí zcela podléhat ministru vnitra. Neexistuje právo, které by státním zástupcům dovolovalo obracet se přímo na zákonodárce. Jen dva státní úřady nepodléhají přímo vládě (NKÚ a Banky).