Kdo vystoupal po strmých schodech vilky v Říčanově ulici č. 5, uvědomil si teprve, jakou námahu dá nemocnému člověku každodenní výstup a sestup. A to nepočítám schodiště od tramvaje, dlouhé bezmála jako slavné oděské schodiště z Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin!

Zdálo by se tedy, že byl spisovatel ve svém domě jakoby opevněn, ale pravý opak byl pravdou. Když došlo k jakémukoli bezpráví, Zdeněk Mahler sestoupil ať fyzicky nebo duchovně do samého středu bojiště, aby se zastal pravdy. Té mrchy, které se snaží zmocnit i notoričtí lháři.

Já jsem Zdeňka Mahlera poznal v roce 1984 díky své recenzi jeho knihy Sbohem, můj krásný plameni otištěné v Tvorbě, knihy, v níž se vyznal z horoucí lásky k Mozartovi. To ovšem bylo ještě za hlubokého socialismu. Pak už jsem jen mohl obdivovat jeho podstatný příspěvek k celosvětové slávě Formanova filmu Amadeus. To bylo už na sklonku „starého režimu“.