Karel Wágner: Jak že je to s těmi Kurdy?

14.10.2019 14:57

Ve středu 9. října 2019 večer zahájilo Turecko v rámci operace Pramen míru pozemní boje na severu Sýrie. Díky tomu se i u nás začalo ve sdělovacích prostředcích znovu hovořit o Kurdech.

Karel Wágner: Jak že je to s těmi Kurdy?
Foto: M.Kutilová
Popisek: V kurdském městě v Sýrii Kobaní

Tureckou ofenzivu mnohé země, včetně ČR, už odsoudily. Podle OSN před boji v minulých dnech uprchlo 130 000 obyvatel, přičemž přímo ohroženo jich je téměř půl milionu. Nutno však podotknout, že se nejedná o první tureckou in­vazi do Sýrie. Ta první za­čala v lednu 2018, kdy turecká armáda v roz­poru s mezinárodním právem napadla Kurdy ovládané město Afrín a okolní obce na se­veru Sýrie. Na rozkaz prezidenta Erdogana 20. ledna 2018 turecká armáda s podporou vo­jenského letectva v rámci operace Olivová ratolest začala intenzívně ostřelovat a bombardo­vat město i jeho okolí, přičemž turecké letectvo bombardo­valo i nemoc­nici. V neděli 18. března 2018 pak turecká armáda spolu se Syrskou svobodnou armádou (FSA) obsadila centrum města Afrín. Mluvčí tureckého prezidenta následně prohlá­sil, že se tato oblast pod správu Sýrie už nevrátí. Tudíž se nejedná o pouhou okupaci, nýbrž o anexi. Ta se od dočasné vojenské okupace liší tím, že anektované území se začle­ňuje do území a správy anektujícího státu.

I když se v našich sdělovacích prostředcích stále hovoří o Svobodné syrské armádě (FSA), přišlo Turecko už při první invazi do Sýrie s průhlednou fintou: namísto o FSA začalo hovořit o Syrské národní armádě (National Army), která údajně spadá pod velení Syrské prozatímní vlády, sídlící v Turecku. Tato snůška nejrůznějších milic, sestávajících zejména z bojovníků, kteří byli v určitou dobu syrského konfliktu členy nejradikálnějších islámských frakcí ve Svobodné syrské armádě (FSA), byla na území Turecka zformována pouhé dva týdny před zahájením bojů v Afrínu. Jestliže však budeme hovořit o tureckých invazích do Sýrie, bude lepší, vzhledem k historickým souvislostem, zůstat u původního názvu milic, bojujících po boku turecké armády, tedy u Svobodné syrské armády (Free Syrian Army), u zkratky FSA, neboť je to nakonec, jak se u nás říká, prašť jako uhoď. Pokud by se ale někdo chtěl dozvědět více o jednotlivých divizích islamistů, jež se účastnily ofenzívy v Afrínu, doporučuji mu překlad článku, jehož autorem je Sirwan Kajjo, kurdský novinář, působící ve Washingtonu.

Jak se dnes ukazuje, Turecko při invazi opět využívá Svobodnou syrskou armádu (FSA), navázanou na islamistickou koalici Ahrar aš-Šám, kterou Sýrie, Rusko, Egypt, ale i Spojené arabské emiráty označují za teroristickou organizaci. Při loňských bojích o Afrín, největší kurdské město na severozápadě Sýrie, při nichž zemřelo nejméně 100 civilistů, vojáci Svo­bodné syrské armády (FSA), která dnes opět útočí na Kurdy spolu s tureckou armádou, pá­chali všelijaká zvěrstva: např. brutálně zohavili kurdskou bojovnici, které usekali prsa, neboť ženy podle Koránu nemají právo bojovat. Bojovníci FSA také po tom, co vstoupili do města, vyrabovali obchody a byty, které museli Kurdové narychlo opustit. A lze předpokládat, že se podobně budou chovat i při současné Erdoganově operaci Pramen míru. Tomu již na­svědčují zprávy o tom, že „Syrští povstalci ze Syrské národní armády (FSA), bojující na straně Turků, zabili nejméně devět civilistů, včetně kurdské političky Hevrin Chala­fové.“ Chalafová byla generální tajemnicí strany Budoucí Sýrie (Future Syria) a Brett McGurk, zvláštní americký vyslanec u mezinárodní koalice bojující proti Islámskému státu (IS), její smrt označil za válečný zločin.

Laická veřejnost si zpravi­dla neuvědomuje, že i bojovníci tzv. Svobodné syrské armády (FSA), kterou podporuje a vyzbrojuje Turecko, patří z větší části ke stoupencům ideologie isla­mismu a de facto usilují o svr­žení syrského sekulárního re­žimu, který touží nahra­dit cha­lífá­tem (území ovládané muslimy), kde se pravověrným dostane nadřazenosti toho pravého, jimi vy­znávaného náboženství, ale i práva zva­ného šaría. Svobodná syrská armáda (FSA), označovaná za dítě v Sýrii a Egyptě zakázaného Muslimského bratrstva, je ve skutečnosti spojencem Fronty an-Nusrá. A mnohá fakta nasvědčují tomu, že v případě bojů s regulérní Syrskou arabskou armádou (SAA) pak Svobodná syrská armáda (FSA), vystupovala v roli spojence tzv. Is­lámského státu (IS). Jako tomu bylo v září 2014, kdy FSA uzavřela na před­městí Damašku dohodu s Islámským státem za účelem společného boje proti syrské vládě. Nakonec i ČTK informovala o jednání FSA s radikálními islamisty, které se týkalo strategic­kého kontrolního stanoviště. Kamál Hamámí, jenž patřil k významným členům nejvyšší vo­jenské rady FSA, byl na setkání s veliteli teh­dejšího IS v červenci 2013 údajně zabit, čemuž měla předcházet Hamá­mího hádka s velením IS o kontrolu nad strategickým kontrolním sta­novištěm poblíž města Latá­kije ve stejnojmenné provincii. Tuto zprávu novinářům následně potvrdil mluvčí FSA: „Hamámí se s nimi se­tkal, aby pro­jednali bojové plány." Tolik tedy tro­chu rozsáhlejší odbočka k turecké invazi, kterou jsem si nedokázal odpustit.

Ale jak že je to s těmi Kurdy? Inu, Kurdové jsou příslušníky největšího národa na světě bez vlastního státu a tvoří třetí největší ná­rodnostní skupinu na Blízkém východě. Přičemž jejich situaci vystihuje jedno z kurdských přísloví: „Naše minulost je smutná, naše současnost tra­gická. Naštěstí nemáme budoucnost.“ Co je zajímavé, Kurdové nemluví jedním společným jazy­kem, i když všechny jejich jazyky patří k iránským. Nejdůležitější z nich je kurmandží, kte­rým hovoří Kurdové v Turecku, Sýrii a Iráku, a sorání, kterým hovoří Kurdové v Iráku a Iránu. Pokud jde o jejich víru, pak pů­vod svého náboženství mnoho dnešních Kurdů vidí v zoroastrismu, jenž zdůrazňuje rovnost obou pohlaví. Přičemž typickým projevem jednotlivých kultů je široká ochota a otevřenost zahrnout prvky ostatních náboženství. Kurdové jsou dnes z naprosté většiny vyznavači islámu. Což ještě neznamená, že jsou všichni sunnitští musli­mové, jak se u nás často tvrdí. Neboť jsou mezi nimi i šíité, alavité, ale i křesťané, přičemž také řada levicově orientovaných Kurdů je bez vyznání. A je třeba si též uvědomit, že mnoho Kurdů ze severního Iráku patří k vyznavačům jezídismu. Ovšem aby toho nebylo málo, na­jdeme mezi Kurdy i vyznavače judaismu.

Kurdistán (území obývané Kurdy, nikoli však státní útvar), který nikdy ne­tvořil jediný politický nebo administrativní celek, se rozkládá pře­vážně v pohoří Zagros a Taurus a táhne se na jih do nížin v Mezopotámii a na sever až do stepí Anatólie. Když pak hovoří syrští Kurdové o vlastním státě, mají zde na mysli region Rodžava (Rojava), ně­kdy též nazý­vaný Západní Kurdistán, ležící na západ od řeky Tigris, podél turec­kých hranic, kde žije většina ze dvou a čtvrt milionu syrských Kurdů. Kromě toho se ovšem nevzdávají myšlenky na budoucí sjedno­cení Západního Kur­distánu v Sýrii, Severního Kur­distánu v Turecku, Jižního Kurdistánu v Iráku a Východního Kurdistánu v Íránu. Všechny čtyři ob­lasti by se jednou podle jejich před­stav měly spojit a vytvořit svébytný kurdský stát. Podstatného úspěchu v sebeurčení však zatím do­sáhl jen autonomní irácký Kurdistán.

V syrském Kurdistánu v listopadu 2012 prvně ustavila Sjednocená demokratická strana (PYD) kurdskou samo­správu, zahrnující většinu politických stran a nevládních organizací. Přičemž určitou samostatnost Rojava získala v listopadu 2013 jako vyvrcholení zdejší revo­luce (Ro­java Revolution). Jednostranný krok PYD, která při vyhlášení au­tonomie ignorovala výhrady Kurd­ské národní rady, udělal čáru přes rozpočet iráckým Kurdům, kteří chystali ce­lonárodní kongres, což vedlo k rozkolu mezi kurdskými stranami. Co je však pro nás nejdůle­žitější, samospráva syrského Kurdistánu dala vzniknout vojenským jednotkám YPG, které zahrnují bojov­níky z celého spektra obyvatel oblasti bez ohledu na jejich po­hlaví, etnicitu nebo náboženství. Za­tímco IS přibíjel křesťany na kříže a ob­chodoval s jezídskými ženami jako se sexuálními otroky­němi, zástupce těchto menšin se podařilo v Rodžavě zahrnout do vojenských i administrativních struktur.

Rodžava se skládá ze tří enkláv osídlení u hranic s Tureckem (Afrín, Kóbání a Džazíra), hlavním městem je Kámišló (arabsky al-Kámišlí) v Džazíře. Je třeba zde podotknout, že po­zornosti našich sdělovacích prostředků unikla skutečnost, že syrský Kurdistán 21. ledna 2014 v předvečer zahá­jení mírových rozhovorů v Ženevě vyhlásil svoji úplnou nezá­vislost, tedy prohlásil se za samo­statný stát. Jenže problém byl v tom, že na rozdíl od iráckých Kurdů autonomii či samostatnost syrských Kurdů neuznává syrský režim, ani mezinárodní společenství. Asadova armáda sice na syrské Kurdy neútočila, pro­tože bránili pronikání is­lamistů z Turecka a bojovali s džihádisty, ale samo­statnost Kurdů syrská vláda vždy odmí­tala. Na ženevských mírových jednáních se pak Spojené státy po­stavily za jednotnou Sýrii a nevra­živě nahlížely i na samu kurdskou delegaci, která zde pro nezá­vislý syrský Kurdistán ne­našla žádnou podporu či spojence. Navíc prezident iráckého Kurdis­tánu Masúd Barzání prohlásil, že syrskou Rojavu po vyhlášení její nezávislosti neuzná a nebude s ní spolupraco­vat. A tak syrští Kurdové tak trochu otočili a začali hovořit o iráckém modelu, v němž by au­tonomní Kurdové byli součástí fe­derálního státu, kde by do­stávali část státního rozpočtu a měli by podíl na ropném bohatství. Představi­telé syrského Kurdistánu totiž prohlašují, že i oni mají v Rodžavě pod kontrolou velké zásoby ropy, díky nimž bude jejich region nejbo­hatší v celé zemi. Přičemž poukazují na irácký Kurdistán, který také začínal od nuly a dnes vyváží ropu do Turecka a v zemi působí celá řada amerických společností.

Ale zpátky k iráckému Kurdistánu, jak je nazývána autonomní oblast Kurdů v severový­chod­ním Iráku. Tu tvoří guvernátory Halabdža, Sulajmáníja, Dahúk a Erbíl, což je také hlavní město iráckého Kurdistánu s vlastní vládou, vlastní vlajkou a vlastními vstupními vízy. Jde o bohatý re­gion, prosperující především díky ložiskům ropy a zdrojům vody, kde žije zhruba 20 % populace Iráku. Oficiálním vládním orgánem kurdského regionu na severu Iráku, nazýva­ného irácký Kurdis­tán, nebo také Jižní Kurdistán, je Regionální vláda Kurdistánu, v originál­ním znění Hikumetî Heremî Kurdistan (HHK) v angličtině Kurdistan Regional Government (KRG). V iráckém Kurdistánu má moc v rukou Kurdská demokratická strana (PDK) bývalého prezidenta Masúda Barzáního. Proto také irácký Kurdistán z pestrého spektra kurdských stran v Sýrii podporuje syrskou odnož Barzáního strany zvanou Kurdská demokratická strana Sýrie (PDK-S). Ozbrojené křídlo Kurdské demokratické strany (PDK) se nazývá Peš­merga (peşmerge = na smrt jdoucí), jednotliví bojovníci pak pešmergové.

Na podzim roku 2017 se iráčtí Kurdové v jejich autonomii a několika sporných regionech vyslovili pro úplnou nezávislost. Bagdád však označil hlasování z 25. září za protiústavní a krátce nato vyslal na kurdská území armádu a šíitské milice podporované Íránem. Během několika dnů irácká vláda výrazně změnila poměr sil v severním Iráku a přebrala kontrolu nad všemi spornými regiony, které kontrolovali Kurdové. Následně Bagdád vyzval Irbíl, aby výsledky referenda zrušil, vést jakýkoliv dialog s Kurdy odmítl. V říjnu 2017 pak prezident iráckého Kurdistánu Barzání rezignoval. Podle řady expertů jím vyhlášené referendum vy­hlídky do budoucnosti pro Kurdy v Iráku spíše zhoršilo, než zlepšilo. Ovšem není pravda, že by Kurdy ostatní obyvatelé Iráku po tomto referendu nenáviděli. Vždyť nakonec v říjnu 2018 se novým prezidentem v Iráku stal kurdský politik Barham Sálih.

Vztahy mezi iráckým Kurdistánem a syrskými Kurdy nebyly v posledních letech zrovna nej­lepší z mnoha příčin, především však kvůli politické roztříštěnosti syrských Kurdů. Situace se značně zkomplikovala po vypuknutí syrské občanské války v roce 2011. Kurdům se sice po­dařilo stoupence Asadova režimu a později i nejrůznější džihádisty z většiny území syrského Kurdistánu vyhnat, ale jednotící silou schopnou syrský Kurdistán ubránit se ukázala být od ostatních kurdských stran poněkud odtr­žená a Asadovým režimem nejvíce pronásledovaná Strana demokratické jednoty (PYD). Tedy strana, jež sama sebe považuje za sestru (odnož) strany Kurdské strany pracujících (PKK) z tureckého Kurdistánu, kterou nejen Turecko, ale na jeho popud i EU spolu s USA označily za tero­ristickou organizaci. Strana kurdských pracují­cích PKK (Partiya Karkeren Kurdistan) má své ko­řeny v Turecku a k jejím hlavním cílům patří boj za vytvoření kurdského státu na Kurdy obývané části území dnešního Tu­recka.

Ozbrojené křídlo Sjednocené demokratické strany (PYD), působící v syrském Kurdistánu, tvoří Li­dové obranné jednotky YPG (Yekîneyen Parastina Gel?), u nás ve sdělovacích prostřed­cích zmiňované. Při bojích s islamisty pak s YPG spolupracují ještě syrsko-křesťan­ské milice Sutóró (Ochrana). Největší popularity u nás však dosahují Jednotky ochrany žen (YPJ), jejíž členky se účastnily bojů s džihádisty z Islámskému státu (40 % ze všech kurd­ských bojovníků jsou ženy). K čemuž přispěla návštěvou Prahy jedna z velitelek kurdských ženských jednotek Nesrin Abdullahová, po­skytující našim novinářům rozhovory. Ta se na neformálních setkáních zmínila i o tom, že se v červnu 2014 zá­stupci YPG sešli s delegací nevládní organizace Geneva Call, kdy se zavázali k dodržování Že­nevských konvencí a od­mítli sexuální násilí, používání protipěchotních min a rekrutování osob mladších osmnácti let. Vzápětí ve svých řadách YPG identifikovaly 128 ozbro­jenců, kterým nebylo ještě osmnáct, a poslaly je zpátky do škol.

Navzdory jejich dosud komplikovaným vztahům bylo mezi čelními představiteli syrského a iráckého Kurdistánu podle zahraničních diplomatů v září roku 2015 dosaženo významné dohody. Na začátku srpna totiž začala turecká „protiteroristická" operace, kdy po několika symbolických náletech na pozice Islámského státu naplno propukla mohutná letecká kampaň proti kurdským jednotkám, které představovaly jednu z nejdůležitějších sil bojujících s Is­lám­ským státem. Turecko tím podle celé řady analytiků (a podle syrských Kurdů) zcela nepo­krytě deklaro­valo svoji neochotu bojovat po boku mezinárodní komunity proti Islámskému státu. Nejdů­ležitější reakcí mezinárodní koalice vedené Spojenými státy pak bylo jednání z 15. září 2015 v Erbílu, hlavním městě iráckého Kurdistánu, kde se prezident Masúd Barzání oficiálně sešel se Sa­lihem Muslimem coby zástupcem Strany demokratické jednoty PYD (pod kterou spadají jed­notky YPG) a Brettem McGurkem, velvyslancem USA v mezinárodní koalici proti Islámskému státu. Na základě zde uzavřené dohody Spojené státy začaly vojen­sky podporovat YPG jak přímou leteckou podporou, tak i dodávkami vojenského materiálu. Dále pak díky uzavřené dohodě měli v Sýrii působit pešmergové s těžkou technikou, cvičení a vyzbrojení na území Iráku, přičemž v Sýrii měly jednotky pešmergů podléhat velení Lido­vých obranných jednotek YPG. Jenže z toho projektu pro neshody mezi iráckými a syrskými Kurdy nakonec sešlo.

Ovšem v kontextu oficiální společné koordinace z roku 2015, tedy po ustavení Jednotného operač­ního centra při zastoupení mezinárodní koalice (USA), PYD (Sýrie) a HHK (Irák), se zdá být zcela ne­smyslné turecké tvrzení, že Lidové obranné jednotky (YPG) a Jednotky ochrany žen (YPJ) před­sta­vují teroristické organizace. To aby se pak, jak se u nás říká, v tom prase vyznalo. Jinak řečeno, bylo by dobré, kdyby naši novináři ze zpravodajských redakcí generálnímu tajemníkovi Severoatlantické aliance konečně položili zásadní otázku:

Pane Jensi Stoltenbergu, patří dle velení NATO kurdské jednotky YPG a YPJ, které dnes v Sýrii decimuje turecká armáda, mezi teroristické organizace?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Marian Kechlibar: Německá sociální demokracie chce milionářskou daň a zmrazení nájmů, ale ne zas tak moc

21:35 Marian Kechlibar: Německá sociální demokracie chce milionářskou daň a zmrazení nájmů, ale ne zas tak moc

Nové vedení německé sociální demokracie (SPD) má značně levicové představy, ale zatím kvůli nim nejd…