Studenti středních škol na jihu Čech protestují proti zastupitelce Vítězslavě Baborové, neboť je komunistkou, a k tomu posbírali deset tisíc podpisů proti ní.
Odmítají, aby v kraji vedla školství. Nic proti tomu, každý má v demokracii právo říct, co si myslí, ale v tomto případě jde o nátlakovou akci. Chtějí, aby odstoupila, ačkoli byla zvolena. Je učitelkou, podle svých nadřízených dokonce velmi dobrou. Školství je její obor. Smutné je, že tuto protidemokratickou akci zorganizoval jakýsi její učitelský kolega. Člověka může napadnout, co za tím může stát.
Nechci být špatně pochopen: komunisty nemusím, neměl jsem s nimi lehký život. Ale nesouhlasím, aby se sbíraly podpisy se záměrem vyhodit někoho z místa, do něhož byl demokraticky zvolen. Kde se tedy stala chyba, že nám Česká republika zčervenala, jak říkají komentátoři?
Ať promluvíte s kýmkoli, zjistíte, že v Česku vládne nespokojenost s vládou a v širším kontextu s tzv. pravicí, semknutou v koalici. Není to obyčejná nespokojenost věčných remcalů, ale lidí, kteří existenčně trpí rozhodnutími těch, kteří jsou u moci. A je lhostejné, jestli tak činí z neschopnosti, neodbornosti nebo pro vlastní prospěch. Skarty, solární panely, rušení nemocničních lůžek, obírání důchodců, miliardové restituce církvím… Odhaduji, že dvě třetiny obyvatel jsou nějak postiženy špatnými rozhodnutími koalice.
Řada voličů – a není jich málo – se proto přiklonila nalevo, no řekněme přesněji k těm, kteří jim slibují, že zlepší jejich životní podmínky. V našem konkrétním případě jsou to komunisté, sociální demokraté a nezávislí. Je samozřejmě otázka, jak se tito zastupitelé zachovají, až okusí moc.
Vinni nejsou komunisté, že se derou nahoru, když jsme je před dvaceti lety nezakázali. Dělají jen to, co je v přirozenosti každé politické strany. Vinni jsou ti lidé, případně ty strany, které od sebe odpuzují voliče a vhánějí je do náruče opozice, někdy i neústavní. Ostatně, podíváme-li se do světa nebo do české historie, funguje to i opačně. Když voliči nejsou spokojeni s vládou socialistů, začnou volit jejich odpůrce.
V nedávných severoamerických volbách jsme byli svědky úkazu, který doprovází každý demokratický boj o voliče. Karty byly rozdány jako vždy, i když to je tak trochu politické klišé: republikáni jsou pravicoví, demokraté představují levici. Pravdou je, že Mitt Romney se zpočátku opíral o ty nejbohatší, zatímco Barack Obama oslovoval spíš chudší voliče. Jak se předvolební kampaň vyvíjela, Romney přestal obhajovat hesla nejtvrdší pravice a zaměřil se na střední třídu, která je početnější. Však mu to nakonec členové Tee party, kteří ho do voleb vyslali, vyčetli. Když to postřehl Obama, udělal totéž. Začal boj o střední třídu.
Ovšem pozor! Nestačí pouze slibovat, je třeba také sliby plnit. Není to jen otázka příštích voleb, v nichž strany slibychyby propadnou. Jestliže vládnoucí strana přestane plnit své sliby, známe to z České republiky, ztratí kredit už v průběhu vládnutí. Občany to vede k nedůvěře, k pesimismu a v důsledku toho i k nižším výkonům.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
