Když stranovláda začátkem padesátých let potřebovala, aby se lidé nějak uskrovnili, dělo se tak vždy v zájmu světlých zítřků. Nevím, kolikrát jsem slýchal, že přináším oběť pro své děti, které mi byly v deseti letech čumafuk.  

Dnešní vláda premiéra Nečase si nepočíná jinak. Do nekonečna opakuje, že reformy, které si navrhuje a pak provádí, jsou nutné a že se v budoucnu vyplatí. A také říká, že reformy bolí, to přece všichni víme. Potom se stane, že rozezlení občané odmítnou reformy, které pociťují jen jako pouhé škrty. Dají to najevo ve volbách a vládnoucí elity hledají pro svůj neúspěch různá vysvětlení.  

Jmenujme alespoň některá z nich. Nejprve nás premiér – a po něm řada jeho příznivců – ujistil, že je železným pravidlem, když vláda ztratí oblibu kvůli tvrdým, ale nutným opatřením. A protože o přízeň přišla koalice národní odpovědnosti nyní, druhým železným pravidlem je, že k tomu dochází v polovině vlády.