Začínal jsem učit po ukončení vysoké školy, pak nastoupil do nepedagogické právní praxe a po 50 roce věku vedle advokacie začal na kratší úvazek zase učit pro realizaci svého hobby na vysoké škole, kde dělám i předsedu odborové organizace. Působil jsem jako předseda rady rodičů a školské rady na střední škole, právně radil školám, v mé rodině je řada učitelů, neteř studuje pedagogickou fakultu a konec konců maminka učila 61 rok, když v posledním roce jejího učení všichni její učňové zvládli státní maturitu z jazyka. Dcera s ohledem na situaci ve školství si raději založila soukromou vzdělávací agenturu, přestože též může učit. Syn opustil studia na pedagogické fakultě a působí v mezinárodní firmě. Snad proto nejsem jenom kritikem, který problém školství posuzuje z rychlíku, ale člověkem, který má skutečné obavy z naší budoucnosti a zná i fakta teoreticky i prakticky z celé soustavy našeho školství a uvědomuje si, jak je strašná dřina, pokud chce být někdo kvalitním učitelem.

Mám na základě analýz pocit, že se perspektivy obyvatel naší země dosti zhoršují a že svým postupem a jednáním našich politiků ohrožujeme nejen vlastní důchody, ale zejména budoucnost našich dětí a vnoučat. Základní příčinou je dle mého názoru podcenění vzdělanosti obyvatel, což se projevuje dlouhodobě nejen v neadekvátním množství prostředků vynakládaných na školství, ale především ve vývoji naší ekonomiky. Státy, kde dbají na vzdělanost a vynakládají na její růst odpovídající prostředky, mají pochopitelně i větší hospodářský růst a země, kde se vzdělání podceňuje se postupně mění na montovny, kde klesá produktivita práce a jsou i nižší výdělky a zhoršuje se motivace lidí. Vzdělání a ekonomiku nelze od sebe oddělovat a státy, které podceňují výdaje do školství, poškozují své obyvatele často pro popularitu politiků, jejich dobré zdání v zahraničí atd.

Výdaje na školství jsou v České republice zcela neadekvátní. To má vážné ekonomické dopady, které vedou k tomu, že se fakticky snižuje produktivita práce. Zatímco při našem vstupu do EU činila produktivita práce na odpracovanou hodinu v paritě kupní síly 67,3 % EU v roce 2005, tak v roce 2013 62,8 %. Rozdíl s projevuje i v produktivitě práce na odpracovanou hodinu v eurech při porovnání průměru EU a ČR v letech 2005/2013, tj. 30,2/11,7 a 32,4/31,1, takže i zde roste produktivita práce v zemích EU v průměru rychleji. Nahrazujeme to počtem odpracovaných hodin, když v průměru zemí EU se tento ukazovatel snižuje, místo vytvářením podmínek pro růst efektivity práce.

Dlouhodobě podceňujeme výdaje na vzdělávání a chlubíme se tím, že výdaje rostou. Při vzniku samostatné České republiky v roce 1993 činily výdaje na školství například 11,15988 % státního rozpočtu (na armádu 6,71777 %), takže prý na rozdíl od vývoji v armádě nedošlo u výdajů na vzdělávání k poklesu, když dle návrhu státního rozpočtu na příští rok mají činit na školství 12,87959 % státního rozpočtu a na armádu 4,31612 % státního rozpočtu. Při tom se pak zcela odhlíží od odlišné struktury výdajů škol, a to včetně platů učitelů a ostatních školských pracovníků, výdajů osob ve školství působících a zejména od podílu výdajů na školství k hrubému domácímu produktu (HDP).

Situace ve školství je nyní v realitě velmi špatná. V řadě škol nejsou schopni sehnat kvalifikované učitele, logicky na základě vývoje příjmové úrovně klesá počet učitelů – mužů mezi učiteli, protože by neuživili rodiny. Řada vysokoškolských učitelů má nižší příjem než čerství absolventi jejich škol.