Již v minulosti jsem ve svých příspěvcích napsal, že KSČM s ohledem na politiku, kterou zvolila, hrozí vyřazení z politického dění. Podobně jsem předpokládal i pokles volebních preferencí ČSSD, přestože díky Janu Hamáčkovi nakonec ČSSD skončila lépe, než se před jeho zvolením očekávalo.

Problémem naší levice není vymírání členské základny KSČM a ani zapojení ČSSD do vládní koalice. Jde o nejednotnost levice, která vystupuje neprincipiálně a nedokáže se dohodnout.

V dubnu 2018 jsem napsal se zohledněním tehdejší výše státních příspěvků politickým stranám a následně zveřejnil tento text: „Komunisté se chovají jako dítě, na které se může zatlačit a hned se podřídí. ČSSD stále hlásá ve zcela změněných podmínkách usnesení svého sjezdu z Hradce Králové z února 1993 potvrzeného usnesením sjezdu z Bohumína v roce 1995 které zní: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami. Vylučuje politickou spolupráci se SPR-RSČ, SČK, MNS, KSČM, LB a SDL.“ Dodnes ČSSD usnesení nezrušila.“

ČSSD později dokonce razila pseudolevicová témata, kterými odradila část svých tradičních voličů. Komunisté ČSSD ke spolupráci levicových sil nepřesvědčili, když to možná ani nechtěli a levicovou politiku do značné míry opustili.

Nepřekonání starých rozporů i křivd, nálepkování, nedostatek sebereflexe spojený s honbou za postavením jednotlivců, prosazování “nových“ témat místo skutečných potřeb levice může reálně vést k vymazání těchto politických stran ze skutečné politiky a ke ztrátě jejich parlamentního zastoupení. Předpokládám takovýto vývoj, nedojde-li v programově „levicových“ stranách urychleně k přehodnocení jejich politiky (zejména v KSČM i personální), když v ČSSD k jisté menší změně došlo.