Před dvaceti čtyřmi lety, jen několik měsíců po pádu komunismu, jsem se prvně zúčastnil světového setkání Montpelerinské společnosti. Někteří z Vás si možná připomenou, že se konalo v Mnichově. Dostal jsem tam mimořádně cennou příležitost setkat se se známými osobnostmi MPS jakými byly Milton Friedman, George Stigler, Gary Becker a mnozí další (ale tito tři byli při pohledu zpoza Železné opony těmi nejviditelnějšími).

Už mezi námi nejsou. Poslední z tohoto slavného trojlístku, Gary Becker, který ještě pomáhal koncipovat naše letošní setkání, nás opustil před několika měsíci. Velmi nám chybí. Chtěl bych věřit, že všichni, kteří jsme se tu sešli, cítíme nesmírnou zodpovědnost udržovat odkaz otců-zakladatelů naší společnosti a pokračovat v boji za svobodu, demokracii a klasické liberální ideje. Jejich odkaz byl vždy a o to více je právě nyní ohrožován, zpochybňován a atakován z nejrůznějších stran, míst a perspektiv. Vzpomínám na atmosféru vítězství, která dominovala našemu mnichovskému zasedání. Teď se mi zdá, že jsme asi byli příliš optimističtí. I tehdy sice někteří považovali toto vítězství za relativní a dočasné, ale jeho zvrat určitě přišel dříve, než jsme očekávali.

Proč je tomu tak? Zůstanu-li ve světě idejí, a to je prostor, kde se pohybujeme a máme pohybovat, oponenty našich názorů jsme obkličováni stále více. Jejich útok, tedy útok z vnějšku, je založen na úspěchu propagandy něčeho úplně jiného než individuální svobody ze strany dnes tak úspěšných nových „ismů“, které nejsou až zas tak nové. Jsou spojeny s řadou starých známých, dávno odmítnutých kolektivistických klišé a přístupů. Tomu jsem se věnoval ve svém projevu na našem předcházejícím zasedání v Praze, když jsem ještě měl možnost pozvat Vás do krásných historických prostor Pražského hradu.

Tento vnější útok však považuji jen za část našeho problému. Problémem, který není o nic méně varovný, je naše omezená schopnost být přesvědčivými a být slyšet. Je to naše chyba? Neseme pochodeň svobody dostatečně pevně a se vztyčenou hlavou? Jsme schopni prezentovat své názory stejně silným hlasem a se stejnou hloubkou argumentů jako to v minulosti dělali naši předchůdci?

Nejsem si tím zcela jist. Pravděpodobně jsme stejně jako oni silní ve svém základním postoji, ve své ideologii, ve svém odmítání komunismu, totalitarismu, kolektivismu, etatismu a dalších podobných světonázorů, ale musím se ptát, zda jsme schopni obhajovat, vysvětlovat a šířit své názory tak, jak toho byla schopna starší generace našich členů. Pořád si v tomto kontextu připomínám prezidentský projev Ed Feulnera, když před několika léty zdůrazňoval, že se ideje neprosazují samy.