Nicméně, velení povstání na sebe strhli údajní partyzáni a vše skončilo porážkou. Když jsem byl malý, zdálo se mi  to skoro neuvěřitelné – fakt nedaleko nás bydlí bývalá nejvyšší vojenská kapacita?! Je to vůbec možné? A navíc, pan armádní generál byl v tom čase komunisty degradován na vojína, sebrali mu důchod a pracoval v knoflíkárně  přes ulici. Mohl jsem ho vídat každý den! Pan generál byl zkrátka pojem a naši ho drželi ve velké úctě. Z večerních domácích sedánek jsem si odnesl  do života několik zásadních poznatků, které mi podstatně pomáhají dodnes:

• Obrana vlasti je věcí všech a všichni musí projít vojenskou službou, a pak být stále připraveni k mobilizaci
• Za vlast, pravdu a svobodu je potřeba i  položit život,  je-li to nutné
• Komunisté si  v ničem nezadají s fašisty a obojí je stejná verbež
• Věci musejí být organizované, jinak končívají špatně

Když přišla moje léta, nastoupil jsem základní vojenskou službu v tehdy skrz naskrz komunistické armádě- Československé lidové. S chutí jsem běhal opičí dráhu, střílel v noci na kulometné dvojče, házel granátem a počítal prvky dělostřelecké palby - veden myšlenkou, že dojde-li k válečnému konfliktu, budu mezi těmi, kdo obnoví československé legie. Naštěstí  to nebylo potřeba a já už potom s armádou přišel do styku jenom na vojenských cvičeních.

A pak dlouho nic - až loni, kdy jsem od náčelníka generálního štábu obdržel čestné uznání za podporu Aktivní  zálohy. „To  už na tom musí být armáda  skutečně blbě“, přemýšlel jsem cestou do Prahy. Na fabriku o šesti stech lidech máme totiž jednoho jediného  aktivního  záložáka. „Spíš by mi měli vynadat …“ Abych armádě aspoň trochu nějak pomohl, připletl jsem se k založení Asociace firem pro podporu Aktivní zálohy a stal se jejím prvním předsedou. Během času ovšem mé nadšení – ne snad vyprchalo -ale bylo konfrontováno s realitou. A mně nezbylo, než, co bytostně nemám rád  a co chápu jako krajní nouzi  - že jsem napsal a zaslal členům „své“ Asociace  tento abdikační dopis: