V americké režii
Tento vtip zdařeně míří na to, že prakticky žádná barevná revoluce ve světě se neobešla bez aktivní režie či alespoň asistence amerických ambasád v příslušných zemích byť s ručením omezeným, jak ukazuje například vývoj na Ukrajině. V právnické terminologii se to nazývá vměšování do vnitřních záležitostí, což je princip zakotvený v mnoha mezinárodních smlouvách a dohodách, podepsaných nejvyššími představiteli USA a ratifikovaných americkým kongresem. Problém je nyní v tom, že může nastat chvíle, kdy se ukáže, že výše citovaný Izák neměl pravdu, neboť pokud jde o USA, vše může být úplně jinak.
V USA skutečně nemají americkou ambasádu. Nemají však ani jednotnou politickou elitu. Za to mají spoustu domácích problémů, které trápí miliony Američanů, mezi nimi i Donalda Trampa, který na vrchol americké politické scény vyskočil jako čert z kouzelníkova klobouku. Nedává mu pokoje, že USA, které na počátku padesátých let produkovaly polovinu světového HDP, se na něm podílejí jen zhruba 18 procenty, při čemž jeho spotřeba představuje 25 procent. Rozdíl USA kryjí dovozem, z čehož plyne onen 19 bilionový dluh, do něhož za osm let Obamova vláda přispěla devíti bilióny dolarů, v němž velkou úlohu sehrály výdaje na zbrojení, válečná a chaotizační politika v zahraničí, která plodila jednu barevnou revoluci za druhou.
Donald Trump, který ke svým 4 miliardám dolarů dospěl aktivitou v reálném sektoru ekonomiky, jasně pochopil, že moc, ovládaná finanční klikou Wall Streatu, napojenou na globální finanční oligarchii a korporace, vede zemi a svět k další, dosud nevídané finanční a celkové ekonomické katastrofě. Z USA bylo za posledních patnáct let vyvezeno 20 tisíc závodů, zlikvidována střední třída, která produkovala reálné hodnoty, a byla hlavním zdrojem vnitřní spotřeby. Tento stav nemůže dát potřebný impuls růstu ekonomiky a to i z toho důvodu, že ten, kdo ještě práci má, dostává v průměru plat, který z kupního hlediska zůstal na úrovni roku 1958. Vzhledem k nízkým příjmům pod hranicí životního minima 50 procent Američanů v současné době pobírá v nejrůznějších podobách nějaký sociální příspěvek. Nejde jenom o tzv. „welfare" poukazy (resp. kreditní body na sociálních kartách), ale i o příspěvky na zdravotní péči, příspěvky na obědy pro děti ve školách, příspěvky pro nákup oblečení, příspěvky na sociální bydlení, příspěvky v nezaměstnanosti a příspěvky pro válečné veterány.
Pokud jde o nejsledovanější ukazatel americké chudoby, tedy počet Američanů závislých na potravinových poukázkách, ten nyní překročil hranici 70 miliónů občanů, což odpovídá v sociálním systému České Republiky tzv. „hranici bídy", která je neoficiálně v ČR definována jako „nepeněžní příjem" sociálně potřebné osoby, která nesplňuje podmínky pro výplatu sociálních dávek v peněžní podobě.
Americká média nyní uvádějí, že nezaměstnanost je v USA v současnosti na nejnižší úrovni a představuje 4,6 procenta práce schopného obyvatelstva. Tomuto číslu nelze věřit, neboť nezahrnuje miliony Američanů, kteří již přestali práci hledat a vypadly proto z evidence počtu nezaměstnaných. Pokud bude import americké ekonomiky dále narůstat, o to větší bude problém nakupovat v zahraničí zboží za v Americe natisknuté dolary, a o to větší budou sociální dopady na nejnižší vrstvy obyvatelstva. Tam se totiž demise dolaru projeví nejdříve a nejzřetelněji. Tah americké ekonomiky se převážně opírá o exkluzivní výhodu USA - „print-dolar", tedy natisknutý papír, za který se do země dováží produkce ze zahraničí. Při tom je nutno vidět dvě věci: za prvé, že print dolar je nyní ze světového oběhu vytlačován čínským jüanem a národními měnami různých států, používanými při výměně zboží na základě dvoustranných dohod, a za druhé, že obdobně jako „petrodolar", tak i „print-dolar" byl dosud garantem sociálního smíru v USA. To je součást motáku, který se nyní snaží vyřešit nový americký prezident.
Barevná revoluce v USA přestala být kategorií fantasmagorie
Ještě nedávno nějaká úvaha o barevné revoluci v USA spadala do kategorie fantasmagorie. Tento názor podporovala, a dosud podporují mnohá světová media, ovládaná několika mediabarony. Do této propagandistické pohody jako blesk z čistého nebe udeřil článek americké politické aktivistky a komentátorky Pamely Gellerové pod názvem "ObamaGate: zločinecké spiknutí nebývalého rozsahu". Z něho vyplývá, že globální kapitál se nesmířil s neplánovanou prohrou Hillary ve volbách a okamžitě již den poté přistoupil k organizaci fialové /barvy globalistů/ revoluce, financované Sorosem, kde vedoucí úlohy se ujal nynější exprezident Obama.
Situaci komentoval americký komentátor Daniel Greenfield takto: "Nyní máme prezidenta a antiprezidenta, vládu a stínovou vládu. Antiprezident kontroluje vládu více než prezident." Obama totiž během své vlády vytvořil síť, zvanou "Deep state", tedy něco jako podzemní vládu. Jejím prostřednictvím se snaží nivelizovat výsledky loňských prezidentských voleb. Taková taktika je nezákonná a nekonstituční, ba dokonce zrádcovská, jak se tvrdí v článku. Faktem je, že ve Washingtonu vypukl boj, vedený stylem a formami, které těžko označit za demokratické. Cílem fialové revoluce je zabránit tomu, aby byla odstraněna opatření, která prosadila Obamova vláda, torpedovat jakékoliv kroky iniciované Trumpem, organizovat sabotáže, bojkot, protesty a chaos. Trumpovi nezbývá nic jiného než hromadně uvolňovat z postů státních institucí funkcionáře, dosazené do nich na politickém základě Obamou a Clintonovou. Nejmarkantnější to bylo zejména ve státním departementu, kde to odneslo celé sedmé patro sídla této instituce.
Kdo sleduje, třeba jen z povzdálí, vývoj na americké politické scéně, nemůže nevidět, že v zemi – celosvětové školitelce demokracie, byla naprosto pošlapána letitá tradice, podle které zvolený president se po sto dní nachází pod ochranou hájemství, aby mohl uspořádat svěřený mu úřad a orgány spadající do jeho kompetence podle svých přestav a rozpracovat politický kurz pro vnitřní a zahraniční politiku v rámci existující ústavy a zákonodárství.
V tomto ohledu je Trump prvním americkým prezidentem, který ihned po zvolení a to demokratickou cestou narazil nejen na otevřenou sabotáž, ale i na špionáž a otevřené porušení subordinace ze strany důstojníků speciálních služeb dokonce i v nejvyšších funkcích. Kontrarozvědka zjistila například, že "krtkem" v úřadu prezidenta byl zástupce vedoucího této instituce. Trump musí čelit několika dobře organizovaným činitelům ÚV demokratické strany (klintovcům), Akční organizaci (obamovcům), Sorosovi a páté koloně washingtonské byrokracie, jakož i antitrumpovcům v samotné Republikánské straně. Nejde o maličkosti. Akční organizace, vedená Obamou se nyní stala prakticky paralelní stranou demokratů. Její jádro tvoří 32 tisíc bojovníků – agitátorů. Tato organizace na území USA realizuje intenzivní přípravu dalších 25 tisíc agitátorů. Do akce jsou zapojeni i specialisté CIA, mající velké zkušenosti z organizace převratů v cizích zemích. Nyní tito specialisté pracují nad organizací převratu v samotné Americe. Fialové jaro má nastat 1. května, kdy má být vyhlášena masová akce neposlušnosti, celoamerická stávka a pochod na Washington. Podobné „veselice" se připravují i v dalších amerických městech a lokalitách.
Půjde tedy o masovou záležitost. Pár dobře vycvičených provokatérů však může akci zvrhnout v nekontrolovatelný proces nepořádku. Otázka je, jak se v takovém případě zachová policie a Národní garda. V této souvislosti dává logiku věci to, proč prezident Trump do nejrůznějších funkcí jmenoval tolik generálů. Mají však tito hrdinové ověšení četnými medailemi a vyznamenáními dosud podstatný vliv na ozbrojené složky, z nichž vzešli? Mají tvořit jakousi pojistku pro případ nouze? Letošní 1. máj ve Washingtonu rozhodně nebude mít podobu májových oslav. Vždyť fakticky půjde o střet oficiální legální vlády se stínovou vládou?
Jaký bude výsledek, dnes není nikdo schopen předpovědět. Jisté však je, že tato akce bude mít pokračování, neboť ve hře je velmi vysoká cena – cena moci. Výsledek této hry v a bank bude mít velký dopad na vývoj nejen v Americe, ale i na celém světě, především v Evropě. Nedivme se, že nejistý výsledek tohoto klání je zdrojem nejistoty evropských politiků, z nichž většina se již jednou spálila, když vítězství Clintonové ve volbách považovali za hotovou věc. Příliš si zvykli na nápovědu přicházející z Washingtonu. Dnes, kdy se snaží zjistit, odkud vítr vane, meteorologové hlásí klid před bouřkou. Musí tedy počkat, až se nebe nad Washingtonem opět vyjasní.
Autor je publicista.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
