Šel jsem dnes po Klárově podél skoro nekonečného hadu čekatelů na letmé zhlédnutí českých korunovačních klenotů. Táhl se ze Třetího nádvoří, Jiřskou ulicí, celými Starými zámeckými schody a Klárovem až ke stanici metra Malostranská. 

Slyšet bylo jen češtinu. Na co to čekali? Na možnost vidět vzácný klenot nesmírné ceny? Ne. Takové fronty se nestojí ani na ty nejdražší exkluzivní šperky na světě. Ti lidé chtějí vidět zhmotnělý symbol české státnosti. K té mají vztah, který se po staletí nemění, ať už na Hradě zrovna úřaduje kdokoli. Všechna společenství, v tomto případě české národní společenství, existují díky tomu, co jejich příslušníky spojuje, a to navzdory všemu, co je rozděluje. Jsou to společné tradice, příběhy, pocit sounáležitosti (spíše implicitní než pojmenovaný), a vlastně také zájmy.

A jaké tedy máme společné české zájmy? Jistě, máme mnoho zájmů zcela shodných s jinými národy. Ale které jsou ty specifické naše (když už existuje i něco jako specificky česká povaha)? Jsou vůbec takové? Probíhá polemika o jejich vymezení? Točí se kolem nich politická a společenská debata? Nebo se to ve státě s omezenou suverenitou už nesluší? Není moc příjemné si na tyto otázky férově odpovídat. Takže novináři i politici od nich utíkají.