Třiadvacet. Dokonce třiadvacet a půl. Tolik let uplynulo od velkohubého vyhlášení tzv. Lisabonské strategie. Podle ní se Evropská unie měla stát do deseti let „… nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa…“ 

Jak to s rozvojem EU vypadá dnes, třináct let po termínu, dokdy měly být tehdejší budovatelské cíle splněny a překročeny? Evropská unie je nejpomaleji rozvíjející (do češtiny přeloženo nejrapidněji zaostávající) ekonomickou zónou světa. Konstatovali to i přední ekonomové, kteří se dnes v Praze sešli na konferenci Global Investment Summit.

Lisabonská strategie byla přijata Evropskou radou v březnu rok 2000 v Lisabonu. K dosažení svého ambiciózního cíle se Unie rozhodla zaměřit (jak se jazykem šustícím papírem a frázemi říká v tehdy přijetém dokumentu) na tyto oblasti: Ekonomika a společnost založená na znalostech, opatření pro vytváření informační společnosti, výzkum a technologický rozvoj, strukturální reformy pro zvýšení konkurenceschopnosti, inovace a dokončení vnitřního trhu, modernizace evropského sociálního modelu, investice do lidí a omezení vylučování ze společnosti, zdravá ekonomická perspektiva a příznivý růstový výhled ekonomiky, makroekonomická opatření. Mimochodem: všimněte si, jak si v těchto dokumentech nevšimnete slov, jako jsou „deregulace“, svoboda podnikání“, „volné soutěžní prostředí“, „omezení státních agend ingerujících do ekonomiky“ nebo „liberalizace trhu a omezení dotací.“  

Dohnat a předehnat. Myšleno tehdy USA. Rozšířit, prohloubit, upevnit, rozvíjet. Evropská rada se od komunistických plánovačů naučila ty nejblyštivější perly. Skoro by se to dalo přirovnat i k Velkému skoku v Číně za Maa Ce-tunga. U nás to skončilo stagnací z 80. let, v Číně v 60. letech bídou a hladomorem, v EU počátkem třetího tisíciletí „jen“ ututlanou ostudou a „nerůstem“.