V den výročí byl totiž Albertov obsazen jen příznivci prezidenta Zemana a ti, kdo se k nim nepočítají, tak neměli šanci. Tolik oficiální mediální verze.

Výroční den 17. listopadu vnímám velmi osobně. Každý rok (úplně každý, bez jediné výjimky) se tak zastavím nejen u pamětní desky na Národní třídě, ale vždy i na Albertově, tedy tam, kde to tehdy v roce 1989 všechno začalo. Nepotřebuji k tomu žádnou výzvu, žádnou akci. Chodím tam rok co rok sám nebo jen se svými blízkými. Postát, zapálit svíčku, zavzpomínat. Bývám tam v různou dobu, ale nejčastěji kolem 16. hodiny, tedy právě v dobu, kdy jsme se tu před těmi 26 lety sešli. Zde jsou mé zkušenosti z jednotlivých let:

1990 – na místě bylo několik desítek lidí. V tichosti jednotlivě postupně postáli a po pár minutách šli dál.

1991 – na místě nebyl vůbec nikdo. Hořely tam dvě svíčky.

1992 – na místě bylo asi šest sedm lidí, čímž myslím celý Albertov.