Ano. Bylo to před jedenácti lety, v době našeho referenda o členství v EU, kdy kromě těchto slibů a pak ještě strašení údajným nacionalismem neznělo nic jiného. A bylo to i před deseti lety, kdy naivnější mezi námi slavili skutečnost, že se z jakýchsi Afričanů či Asiatů, nebo čím to dosud byli, právě stali z moci úřední pravými Evropany.

A jak je tomu dnes? O politické kultuře škoda mluvit, protože se v přímém přenose rozpadá sám politický systém. Korupce vyrostla o celou jednu ohromnou dimenzi, nabídnutou korupčními penězi z bruselských fondů. Zločinnost vesele roste dál, svobody jsou denně víc a více omezovány dalšími zákazy, kvótami, limity a regulacemi.

Zelený Brusel zaneřádil naši zem větrníky, slunečními kolektory a žlutými lány řepky a peníze za energii putují do kapes mocných ekolobbistů. Tradiční hodnotové vzorce a rodina jsou předmětem soustavného útoku na svou podstatu, soukromí individua již není chráněno, nastupuje síla nových kolektivismů. To vše je výsledkem našeho desetiletého členství v EU.

Není cílem tohoto textu vážit poměr mezi importem všech zmíněných negativ a jejich domácí produkcí. To druhé pochopitelně umíme také. Důležité spíše je, že sama EU se právě za těch 10 let změnila a dál posunula směrem k centralizovanému unifikovanému superstátu, jehož základní charakteristikou je demokratický deficit.