Orbán je výjimečnou postavou současné evropské politické scény. Stačí přestat číst o něm a raději číst přímo jeho. Nebo se podívat na některé z jeho fenomenálních veřejných vystoupení. Erudovanost, konzistentnost, věrnost zásadám, důslednost, to vše by se od něj mohla dnešní garnitura nejen naší politické scény učit. Ale ono právě nejde jen o Orbána.
Jeho fenomén je ještě v čemsi jiném, než jsou jen jeho charakterové a intelektuální vlastnosti. Výjimečné muže i ženy člověk občas potká nebo zaregistruje. Mají to v hlavě srovnané, jsou odvážní, obětaví, pracovití, oddaní svobodě. Jenže výjimečnost Viktora Orbána je v tom, že za ním stojí většina společnosti jeho země.
Jistěže je pozoruhodný sám o sobě. Ale to, s jakým mandátem a jakou dobu stojí v čele Maďarska, nevypovídá jen o jeho síle, ale především o skutečném a autentickém stavu maďarské společnosti. To ona si přeje politiku, kterou Orbán zastává. To ona si ho vybrala, ona ho podporuje a dodává mu nejen legitimitu, ale sílu a potvrzení správnosti cesty. Konzervativně uvažující osobnosti existují i jinde, ale nikde nemají takové zakořenění v náladách, potřebách a zkušenosti veřejnosti. To maďarská společnost „zplodila“ premiéra Orbána jako svou odpověď na nemoci dnešní doby. To maďarská společnost došla k výrazné shodě na idejích, které je třeba chránit a prosazovat. Došla k tomu po klikaté cestě, plné trpkých zkušeností, ale ony zkušenosti dobře vyhodnotila a našla správný směr.
Orbán dnes ráno na Hanspaulce často mluvil o zájmech maďarského lidu. Zájem, to je u nás skoro sprosté slovo. Naše elity nás vychovávají v tom, že jsme malý národ a žádné své vlastní zájmy nejen nemáme šanci prosadit, ale vlastně ani žádné nemáme mít. Že naše zájmy jsou přece totožné s tím, ke komu se přimkneme, ke komu chceme patřit (za což jen platíme a nic nedostáváme), ke komu se chceme hlásit, koho chceme poslouchat v (plané naději, že se nám to nějak vrátí).
My můžeme nesouhlasit s politikou třeba Polska, Francie, Turecka či Británie. Ale vždy musíme uznat, že jejich domácí i zahraniční politika je vedena vlastními autentickými zájmy. A kde jsou naše autentické zájmy? Kdo se za ně rve na mezinárodním kolbišti? Spíše od našich představitelů slyšíme, jak svým silnějším partnerům prosebným hlasem říkají něco ve smyslu, kolik že jim máme zaplatit, abychom s nimi směli souhlasit.
Maďaři vědí, že patří ke křesťanské Evropě. Ale vědí i to, že za své zájmy se musejí rvát sami, že to nikdo jiný z nějaké blahosklonnosti pro ně a za ně neudělá. A tak se semkli. A podporují své vedení. Hlavně se ale semkli jeden s druhým navzájem. Což neumíme něco podobného také? Což neumíme identifikovat své autentické specifické zájmy, abychom je pak mohli i prosazovat?
Zatím jsme se moc semknout neuměli. Místo semknutí nám šlo spíše přimykání. Přimknutí se k dubisku se nám moc neosvědčilo. Tak se místo toho teď přimykáme ke kaktusu. Nedivím se, že se tomu Maďaři diví.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
autor: PV
