Na podzim nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. O všech nadcházejících volbách se vždy mluví jako o přelomových. A všechny do jisté míry v něčem přelomovými jsou. Ale zároveň jsou každé z nich jen jedním z milníků dlouhé cesty, po které se ubírá společnost. A je nutno říci, že daleko více, než (jakýkoli) výsledek voleb „zamává“ se společností, je naopak výsledek voleb sám určen autonomním stavem společnosti. Volby tedy nejsou hybatelem společnosti, ale spíše naopak jen jedním z projevů, jedním z důsledků pohybu společnosti, který má svou vlastní, na volbách nezávislou dynamiku.

Lze si položit tři otázky. Zaprvé: co je otevřeně deklarovaným tématem těchto voleb. O co se v nich hraje, pokud vycházíme z předvolební rétoriky, z volebních programů, z explicitních politických střetů. Zadruhé, o čem v nich jde implicitně, nepřiznaně, skrytě a potichu. K čemu by vedl různý výsledek voleb, jaké politické kroky by v tom či onom povolebním uspořádání mohly následovat, jaké změny či korekce politického kursu by mohly nastat. Ve vzduchu ale visí ještě otázka třetí: o čem nadcházející volby určitě nebudou, nebo přesněji řečeno v jakém smyslu bude jejich dopad nepodstatný.

Nejzajímavěji se kupodivu jeví otázka třetí, protože ta negativně vymezuje prostor, na kterém se bude volební a povolební politická soutěž hrát. Zároveň tato otázka obnažuje, jak plytká a umělá jsou všechna ta zástupná a stínová všude vytrubovaná témata, která pouze mají zakrýt fakt, že téměř všechny strany a kandidující formace chtějí vlastně totéž a rozdíly mezi nimi jsou v těch nejbazálnějších věcech zanedbatelné. Proto se v předvolební polemice tolik akcentují zdánlivě zásadní rozpory v nepodstatných technikáliích či v personáliích, aby se vytvořil dojem, že po vítězství jednoho se naše republika bude ubírat jedním směrem, zatímco po vítězství druhého se bude ubírat směrem úplně opačným. Kdepak. V obou případech nás čeká vývoj stejný. Protože na otázku „o čem tyto volby nebudou“ je nutno odpovědět, že bohužel nebudou o žádném ze všech důležitých politických témat, o která by ve volbách mělo jít.

Především v těchto volbách nepůjde o žádný střet Východu se Západem. Takový střet u nás neexistuje, není žádná politická síla, která požaduje nějaký náš civilizační posun do Indie, Tibetu, Japonska nebo Kazachstánu. Jen jsou některé subjekty takto cejchovány zvenčí, svými soupeři, než že by se k něčemu takovému samy hlásily a něco takového požadovaly. Tato nálepka se používá nejen k ostrakizaci soupeřů, ale také coby náhražkové téma v momentě nouze o skutečné politické obsahy. Kulturně, civilizačně, geograficky i politicky jsme samozřejmou součástí Západu už po tisíc let, ať už můžeme termín Západ v různých dobách definovat různě. Nic a nikdo nás (naštěstí) nemůže připravit o civilizační bohatství, na kterém je celá naše společenská struktura vybudována. A nic a nikdo (bohužel) nás nemůže dostatečně uchránit od existenciálních otřesů, kterými nyní Západ prochází a v příštích desetiletích procházet bude. Nejsou to cizí problémy, dilemata, otřesy, devalvace, eroze, krize. Jsou to i naše problémy, dilemata, otřesy, devalvace, eroze, krize.

Někoho může v tomto smyslu napadnout, že projevy aktuálního „přeformátovávání“ západní civilizace se všemi zničujícími dopady na společnost, rodinu, vlastnictví a staré ctnosti jsou k nám vnášeny pouze ze zahraničí a vlastně by stačilo je sem nepouštět. Ono by to bylo nereálné, i kdyby východisko této teze bylo pravdivé. Hermeticky uzavřít svobodnou zemi nelze. Jenže východisko té teze navíc pravdivé není, lépe řečeno: neobsahuje zdaleka pravdu celou a pravda necelá je užitečná asi jako vědro bez dna.