Důvod, proč už tehdy žádná z vítězných mocností nezasáhla, byl ten, že Hitler se choval k západním mocnostem naoko vstřícně a k Anglii se dokonce netajil svým obdivem. V jeho očích, byli Angličané a Němci nadřazenou rasou a s Angličany počítal jako s možnými budoucími spojenci.  Obdivoval velikost Britského impéria a to, jak si Angličané podmanili tak velkou část světa a učinili z mnoha zemí své kolonie.

Z počátku si tudíž západní kapitalistické mocnosti mysleli, že Hitler se svými nacisty má jediného nepřítele, kterým měl být komunistický Sovětský svaz, který všem ležel pro své politické zřízení a ekonomické úspěchy v žaludku. Strach z toho, že jiné národy se po vzoru Sovětů vydají cestou komunismu, přiměl západní velmoci k tiché toleranci a podpoře nacismu v Německu.

Protože se však nechtěli veřejně hlásit k rasistické ideologii, přestože se ve svých koloniích mnohdy jako rasisté sami chovali, omlouvali své ústupky vůči Německu tím, že je dělají pouze v rámci zachování míru. Tak se stalo, že se Adolf Hitler, vůdce nacistů, megaloman a rasista stal roku 1933 německým říšským kancléřem.

Tři roky nato, roku 1936 obsadila nacistická německá vojska Porýní, které mělo být podle smluv podepsaných po první světové válce demilitarizovaným pásmem. Francouzi však po přímluvě Angličanů neudělali proti tomuto válečnému aktu vůbec nic, přestože Československo a Polsko jim tehdy nabídli okamžitou vojenskou podporu a pomoc.

Protože se nic nestalo a obsazení Porýní nacistům prošlo bez sebemenších komplikací, narostla Hitlerovi křídla a začal vznášet další územní požadavky. Jedním z nich byl požadavek na odstoupení československého pohraničí ve prospěch Německa a druhým připojení Rakouska k Velkoněmecké říši (jak začal Hitler mezitím Německo nazývat).