Ladislav Žák: Blahodárný mediální chaos…

V jednom za svých nedávných textů jsem uváděl, že jsem byl vychován k tomu, abych prokazoval a priori úctu starším, ženám a nadřízeným a byl si vždy vědom toho, že silnější je povinen ochraňovat slabší a pomáhat jim. Protože se to do kontextu nehodilo, neuvedl jsem ještě další axiom mé dětské výchovy, který spočíval v tom, že novinám, rádiu a televizi, tedy potažmo novinářům, věří jenom vůl. Moji prarodiče pro to všechno měli obecné pojmenování „humbuk“. Rodiče měli pojmenování celé věci poněkud rozvinutější, ale podstata byla stejná.

Šlo o univerzální zásadu, nikterak se nevázala ke konkrétním médiím, nebylo to varování zabarvené jakkoliv stranicky, politicky, společensky nebo dokonce osobně. Týkalo se to Rudého práva, stejně jako Svobodné Evropy. Nikterak se to rovněž nedotýkalo toho, že by se noviny neměly číst, používat jako izolace a vysoušení do bot, popřípadě rozřezávat do gravitační kadibudky. Stejně tak jsem byl nabádán k poslechu rádia, sledoval jsem televizi, ale nikdy v životě mě nenapadlo, že bych jim měl věřit nebo snad v nich hledat pravdu. Nikdy jsem o tom hlouběji nepřemýšlel, mimo jiné i proto, že mě vštípené zásady nikdy nezklamaly a plně se ve vztahu k médiím osvědčily, a protože do fungujících věcí se nešťourá, položil jsem si otázku, proč je stav takový, jaký je, až v návaznosti na debatu v Café exil. Nechci v žádném ohledu kohokoliv nebo cokoliv soudit, pokusím se jen konstatovat, o co jde.

Zejména jde o to, že média jsou obecně interprety. Jakékoliv mediální sdělení je interpretací nějaké reality, včetně té virtuální, do které samozřejmě spadají i mediální sdělení. Osudem interpretů je vytvářet odchylky od reality. Interpretace ve vztahu k realitě stejně jako k sobě navzájem mohou být pouze více nebo méně podobné, ale nemohou být identické. Narážím tím na nesmyslnost tvrzení, že je něco tak či onak, protože to bylo v médiích. To prostě nejde, je to nemožné. Kdybych se měl dopustit skutečně mediální zkratky, je to stejné jako očekávat původní výraz při hře na tichou poštu.

Druhou objektivní skutečností je postavení médií, které, jak již jejich jméno napovídá, je někde mezi. Jde tedy nejen o interprety ale také o zprostředkovatele. Sama existence zprostředkovatele předpokládá jeho vlastní zájem, který má nutně vliv na velikost odchylky. To je druhý důvod, proč se na mediální interpretaci prostě nelze spolehnout.

Další vrstvou, snad o něco více subjektivní, je kvalita oné interpretace, která je přirozeně dána kvalitou interpretů. Jsou to jenom lidé, kteří mají své zájmy, své závislosti, naděje i obavy. V neposlední řadě jsou více nebo méně kvalifikovaní, mají různou úroveň znalostí o interpretované realitě a mají s ní různé zkušenosti.

V neposlední řadě je tu jeden komplexní faktor a tím je koevoluce médií a jejich uživatelů. Jde o komplexitu, vzájemně se ovlivňující existence těch, kteří interpretují, nejen s publikem, tedy čtenáři, posluchači a diváky, ale i s takzvanými zdroji, do kterých patří nejen ti, kteří jsou interpretováni, ale v neposlední řadě i ti, kteří se to celé snaží ovládat. Na věčnou otázku, kdo to všechno řídí, lze s klidným svědomím odpovědět, že nikdo, ale mnozí se o to snaží a hlavně se snaží usilovně vyvolat dojem, že jsou pány něčeho, co je objektivně přesahuje a čeho jsou sami součástí. Okolnost, že se tato mediální komplexita někam pohybuje a v rámci koevoluce se vyvíjí, není znakem toho, že to někdo řídí, to se jenom někteří šikovnější staví do předních řád tohoto pohybu, ale za okamžik mohou být na chvostu dění, protože se celá komplexita pohne někomu jinam. Jediné co lze s úspěchem tvrdit, je to, že je to celé stále složitější a lze spravedlivě očekávat, že se musí dostavit výrazné zjednodušení v podobě kolapsu. Je opravdu těžké říci kdy, kde a s jakou intenzitou se kolaps dostaví, ale jistě by dalo něco namodelovat. Žádný strom neroste do nebe a „too big to fail“ platí jenom v příručkách.

Chaos, který panuje v médiích, stejně jako v našich myslích, má ovšem jeden blahodárný účinek. Není tak dobrým základem systematického masového vyvražďování jako myšlenková jednota. Važme si proto této složitosti a bojme se přílišného rychlého zjednodušení, které může rychle přinést nové genocidy. Před šťastným ideovým sjednocením není dokonale imunní nikdo z nás…

V každém případě je ovšem neobyčejně pošetilé lkát nad upadající úrovní médií nebo dokonce nad tím, že se jim nedá věřit. Zvláště zábavné je mravní pobouření nad zveřejňováním odposlechů v médiích. Jde o pokrytectví staré a hloupé jako lidstvo samo. Diskuse se nevede o tom, jestli se má nebo nemá šmírovat, diskuse se vede o tom, jestli se to má nebo nemá zveřejňovat. Neveřejné vydírání skrytými nahrávkami tak nějak nevadí a jak se zdá, ještě méně vadí sama skutečnost, že zaznamenaná komunikace a zejména a její předmět vůbec existuje. Je v tom více obavy z toho, že i nás někdo nachytá při něčem nevhodném, než přesvědčení, že by snad bylo lépe se nevhodného jednání zříci. V každém případě ovšem platí, že zveřejnění odposlechů tak nějak zvedá sledovanost, takže si to každý přečte a pak se teprve pohorší.

Zbývá otázka, jestli je bezpodmínečně nutné, aby se lidé skládali na to, aby se mohli účastnit zvláštní samohany prostřednictvím čehosi tak prapodivného, jako jsou veřejnoprávní média. Jakkoliv je to absurdní, jsem přesvědčen, že to právě tato absurdita, která drží veřejnoprávní média při životě. Jen by si lidé měli uvědomit, jak je to celé absurdní a prostě to změnit. To co schází, je pocit odpovědnosti a větší sounáležitosti s tím, na co, byť nedobrovolně, přispívám. Povinný příspěvek je otcem lhostejnosti. Druhou cestou by byla daňová asignace nebo úplná dobrovolnost ve vztahu k těmto poplatkům. Hned by té veřejnoprávní absurdity ubylo a hlavně by vznikla seriózní debata o tom, co lidé od veřejných sdělovacích prostředků vlastně chtějí a hlavně potřebují. Debatu bez exhibic podivných samozvaných nebo veřejnými médii instalovaných „odborníků“, kteří především z našich nedobrovolně odevzdaných příspěvků na veřejnou službu skvěle soukromě žijí. Právě oni dělají z veřejnoprávních médií nedotknutelné bílé krávy a jakési výdobytky demokracie a idoly doby. Navíc si dovolím zcela nevkusnou poznámku, že by možná stačil jediný pohled do zákona, který by nás poučil, že to, čeho se nám za naše peníze dostává, nemá s veřejnou službou podle tohoto zákona mnoho společného.

Na závěr připojím malé doporučení. V jedné ze Štorchových knih je kapitola Starý guslar, která vypovídá o tom, jak do osady přijde starý slepý guslar vedený malým chlapcem. Všichni se shromáždí a on jim za doprovodu drnkání na gusle vypráví, co je nového ve světě. Doporučuji všem při sledování médií si toho starého slepého muže s guslemi, vedeného nevinným chlapcem, představit na místě dotyčných novin, rádia, televize nebo internetového portálu. Je to nejen obveselující, ale i uklidňující. Dnešní média nevědí o světě více než ten slepý stařec vedený dítětem, snad jen hrají více falešně. Podstata je ovšem v tom, že lidské bytosti, bytostně závislé na příbězích, jim věří podobně, jako tenkrát v dávných časech slepci potulujícímu se světem s dítětem v krásné symbióze.

Když obviňujeme média, obviňujeme sami sebe. Zachovejme si k vůči nim nejen odstup, ale i nadhled a dívejme se na ně s humorem. Je příjemné najednou z ničeho nic v témž světle uvidět sebe sama.