Bylo zajímavé sledovat, s jakou intenzitou byli oba autoři napadáni s tím, že kalkulují cenu života, co si to dovolují, vždyť je to neetické a zvrhlé atd. atd. V zásadě padly toliko dvě teze. První v tom smyslu, že cena lidského života není nekonečná a druhá, že podle logiky, matematiky a metodiky zdravotního pojištění vychází u nás cena života něco kolem miliónu a čtvrt. Česká republika není jediná, kde se podobná tématika ceny lidského zdraví nebo života versus zdraví nebo života ekonomiky nastoluje. Nedávno se o to pokusili i v sousedním Německu, které díky koncentračním táborům a jejich účetnictví v této oblasti bruslí opravdu na tenkém ledě. Přesto Němci před časem ocenili lidský život výnosovou metodou asi tak na milión euro. Podobné polemiky zaznívají i z Velké Británie, Španělska, Itálie, samozřejmě USA, Číny, Ruska a dalších zemí.

V zásadě se tato diskuse otevřela všude, kde z nejrůznějších příčin došlo k disproporci mezi vývojem epidemie a vládními opatřeními k jejich potlačení. Tam kde se opatření vlády zdají příliš slabá a viru se daří, tam se žehrá na to, že jsou vládě lidské životy lhostejné a naopak tam, kde je tuhý režim a virus se drží na uzdě, znějí hlasy, že následky zastaveného hospodářství budou strašnější než následky epidemie. Ale obecně platí ono okřídlené, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

To, co mně na tom všem vadí úplně nejvíc, je skutečnost, že je zase nějaké téma označované jako tabu. Nemravné, neetické, nepřípustné tabu a za tím vším se skví idol posvátného života. Dovolím si několik poznámek a provokativních otázek.

Nejprve k úzké problematice lidského života, který je vnímán spíše jako individuální existence lidského jedince. Je to velmi nešťastné, ale z této pasti nelze jednoduše uniknout. Je přirozené, že to vede k pohledu „bližší košile než kabát“ a názoru, že cena mého života je pro mě opravdu nekonečná. Vnímání pojmu právo na život se pak scvrkne do karikatury „krysího krále“, spočívající v tom, že jsem předurčen nakonec zůstat na světě sám. O to více se spravedlivě rozhořčujeme nad tím, že když se nám více nebo méně oprávněně zdá, že jiní lidé našemu životu nepřikládají patřičnou důležitost a dokonce, ta drzost, bazírují na tom svém „paživotě“. Samozřejmě zcela nevkusně a nespravedlivě.