Nakonec to koalice stejně v Parlamentu „přerazí v kříži“ a ještě několik let se bude při sklízení hořkého ovoce v arbitrážích a ve zvyšování nedůvěry občanů v cokoliv, s čím jakákoliv vláda přijde, ohánět tím, že u toho všechny parlamentní strany byly. Navíc k tomu došlo za předsednictví váženého akademika a byla u toho i řada dalších odborníků. Takže vlastně demokracii bylo učiněno za dost a navíc to bylo odborně v pořádku. Kde panuje politická zvůle, tam nemá ani vzdělání a odbornost, ani zdravý rozum co dělat.
Tato koalice má vůbec neobyčejnou schopnost svým konáním popírat své proklamace. Klasickým příkladem může být vstup do evropského fiskálního paktu, který je nejen sám o sobě zcela mimo ekonomickou realitu, ale který navíc ještě nechceme vůbec dodržovat. Teď je daleko jasnější, proč je naší vládě tak blízká ta ukrajinská, která tvrdí, že se nemůže konat referendum, protože se střílí, ale o to vhodnější je prý tato nevšední atmosféra pro lidovou volbu prezidenta. Zřejmě v případě volby prezidenta půjde nikoliv o smrtící střelbu, ale o oslavné salvy. Snad lze doufat, že šaškárna kolem fiskálního paktu a tulení se ke kyjevským nacistům je jenom znak aktuálního rektálního alpinismu českých politických elit na téma „do berlínsko-bruselských a washingtonských útrob zadními vrátky“, spojeného s tradiční českou politickou nesvéprávností, protože, kdyby šlo o autentickou politiku, bylo by to na opravdu pováženou. Takhle jde pouze o typicky českou politickou frašku.
Jako třešničku na dortu lze uvést úporné úsilí ministra školství kolem zvyšování platů učitelů, o kterých ovšem druhou stranou vymýšlením důmyslných systémů státních maturit a utajené distribuce otázek z centra vysílá do společnosti informaci, že jde, alespoň na středních školách, o nesvéprávné idioty a k tomu podvodníky, kteří by automaticky vše vyžvanili a podváděli by ostošest. K tomu všemu osvícený ministr odhalil, že neznalost elementární matematiky u maturit je třeba řešit jinou, lepší a radostnější přípravou učitelů. Vyslal tím do společnosti další signál, že se má přidat hlupákům, kteří nejsou schopni dětem vysvětlit rozdíl mezi 3x4 a 4x3 nebo odhalit taje trojčlenky. Nic z toho samozřejmě není pravda, ale pokřivuje to už tak dost křivý názor společnosti na učitele a ničí chabé zbytky jejich autority. Učitelům a hlavně žákům a studentům by nejvíce prospělo, kdyby si ministr školství začal plnit bobříka mlčení, a to nejlépe na neurčito, a kdyby jeho úřad přestal vymýšlet, jak vylévat veřejné peníze do soukromých kapes, přestal otravovat školy všeho druhu a věnoval se raději tomu, abychom nemuseli vracet miliardy z bruselských fondů.
Mimochodem, myslím si, že je na čase pojmenovat celou situaci tak, že nás politici a jimi dosazení úředníci o bruselské peníze prostě a sprostě okradli a je vrcholným pokrytectvím házet to na nějaké minulé vlády, protože kradly především zcela konkrétní partaje a jejich soupis je v zásadě po desetiletí stabilní, stejně jako soupiska jejich protagonistů, čest výjimkám. Ale to jen tak na okraj…
Kdo očekává v rámci působnosti této vlády, ale obecně v působnosti jakékoliv vlády, která je jen loutkovou scénou, na které se odehrává hra na většího v koalici, jakoukoliv debatu o tom, co je opravdu důležité pro kvalitu života lidí, ten se nedočká. V tomto konkrétním případě by mělo jít o debatu, co je to vlastně příjem a důchod, sociální zabezpečení, práce a odpočinek v jedenadvacátém století, Debata se bude spořádaně držet v prostředí minulých století a již byl avizován skvělý výsledek spočívající v tom, že se do důchodu nebude chodit později než v sedmdesáti, což ovšem další vláda úplně klidně zruší, podobně jako tato vláda úplně klidně odstřelí druhý pilíř. V české politické kultuře činnost vlád už docela zdegenerovala na vyšetřování, kriminalizaci a revize kroků vlád minulých a u vědomí toho je celkem zbytečné se o cokoliv systémového a dlouhodobého pokoušet. Přitom by stálo za to věci znovu pojmenovat a uvědomit se, co je vlastně dnes a do budoucna podstatné, co je a co už opravdu není možné ve starém rámci udělat a proč by bylo dobré nastolit kvalitativně jiný pohled a přístup k celému hodnotovému systému a fungování naší společnosti, včetně problematiky volného času. Otázka zní, jestli opravdu musíme všechen volný čas věnovat konzumu nebo přípravě na práci, ergo regeneraci pracovní síly spojenou s likvidací lidskosti. Jestli není například výchova dětí nebo péče o jinak potřebné činnost, která má člověka v očích druhých i společnosti preferovat a nikoliv ho diskvalifikovat.
Takové hlasy sice občas zaznívají, ale je to volání na poušti, protože jinak převládá názor, že dítě je investice a kdo na ni nemá, ten prostě dítě nemá mít. Do podobné kategorie nezadržitelně směřuje i vlastní stáří, protože se neustále zdůrazňuje, že kdo na to nemá, ten by vlastně neměl žít, neměl by být na obtíž. Když se díváme v televizi na pořady o problematice důchodů, dělají televizní ilustrativní záběry vše pro to, abychom dospěli k závěru, že živit takové „naničhodné“ trosky, je prostě omyl. Že jde o lidi, kteří nám dali život a mnohé obětovali pro to, abychom my sami měli vlastní důstojnost, je v principu lhostejné a je třeba to nesentimentálně zapomenout. Oni už přece nemají na vlastní důstojnost nárok. Jestli je v naší společnosti komunikován nějaký důvod, proč dávat starým lidem peníze, pak jde o to, že je zase utratí. V zásadě jejich společenské postavení dnes stojí a padá s jejich postavením spotřebitelů. Pohoršujeme se okázale nad tzv. „šmejdy“, ale celé je to neupřímné až běda. Jde jenom o to, že by senioři prostě měli utrácet jinde, protože je všeobecně patrné, že staří lidé mají jen takovou cenu, nakolik jsou solventní. V parlamentu jsou vzdělaní lidé, kteří tvrdí, že je seniorům třeba odebrat svéprávnost, aby mohli nakupovat jen tam, kde je to „správné“ a lékařka poslankyně sděluje s vážnou tváří, že senioři nepotřebují knihy a stačí jim chleba a konzervy (nejlépe pak psí), protože jsou na to zvyklí ze socialismu.
Je to celé úplně špatně a důvodem je to, že je to naprosto nelidské. Nevedeme ani u nás, ani v Evropě debatu na téma, jestli ještě platí lidské právo na důstojný život. Debatu o tom, jestli je důstojnost dána vzájemnou úctou nebo jenom výší konta. Byl jsem sice vychován v zavrženíhodném totáči, ale vzpomínám si, že mi bylo vštěpováno, že univerzálně prokazujeme úctu starším, ženám a nadřízeným (služebně starším) a že povinnosti silnějších je ochraňovat slabší. Zvláštní úctu požíval pan učitel, pan doktor a také starosta. Vyrůstal jsem ve tří a více generačním společenství v domě, o který a jeho malé hospodářství jsme se museli všichni nějak podělit a postarat. Dnes už jsme si všichni rovni, pořád si vypočítáváme úroveň nějaké rovnováhy a rovnoprávnosti, nemáme už k sobě úctu, ale maximálně respekt, daný strachem, který je mezi nás distribuován elitami. Rozpadl se vztah učitel – žák, lékař – pacient, zastupitel - volič a bohužel totéž platí i pro mezigenerační vztahy. Stali jsme se navzájem klienty typu „služba tam a peníze zpátky“ a hlavně zdanit. Je třeba v Evropě vést debatu o rehabilitaci hodnot, které nelze vyjádřit spočitatelným ekvivalentem.
Politická debata o tzv. důchodové reformě by neměla od počátku degradovat na řešení problému, jak to udělat, „aby bylo na důchody.“ Tak otázka nestojí. Důchodová reforma musí přednostně řešit otázku, jak zachovat seniorům důstojnost, jak znovu jasně pojmenovat jejich přínos společnosti. Je nutné se zbavit představy, že existuje nějaký více nebo méně hodnotný nebo úctyhodný život. Ostatně mezi prvním vydáním vědecké práce „O životě nehodném k žití“ a vyhlazovacími tábory nejprve pro mentálně postižené uplynulo v Německu pouhých 15 let. Současné evropské trendy v třídění lidí na ty užitečné a neužitečné, přizpůsobivé a nepřizpůsobivé, živitele a vyživované, na našince a cizince jsou nástupištěm do vlaků jedoucím vstříc novým genocidám. Celé je to nebezpečnější tím, že jde o nástupiště skryté podobně jako to „devět a tři čtvrtě“ do Bradavic v Harry Potterovi. Je skryté za falešným rovnostářstvím, genderem a politickou korektností. To vše brání přiznání a využití naší různorodosti a pestrosti a zároveň uvědomění si základní společné hodnoty, tedy toho, že jsme všichni lidé. Jsem přesvědčen, že Česká republika by mohla ke všem evropským debatám významně přispět už jenom tím, že by důsledně prosazovala jejich lidský rozměr a upozorňovala na ohromný deficit obyčejné lidskosti, kterým dnes politika EU trpí. Lidskost schází nejen v předvolební kampani do EP, ale i v debatách o krizi na Ukrajině, v Sýrii a zadlužených členech EU nebo imigraci. Hovoří se spíše o deficitu demokracie v institucích EU, ale demokracie může být jen tolik, kolik je tam demokratů. Deficit lidskosti v evropském diskursu nikdo neřeší a je o to vážnější, že tady žije nezpochybnitelně půl miliardy lidí.
Debata o důchodové reformě je debatou o nás samotných, o tom, jakými jsme lidmi, kolik lidskosti v nás ještě zůstalo, kolik jsme ji schopni dát. Nechávat tuto debatu na natvrdlých, leč za peníze vysoce flexibilních, dřevěných možná plastikových loutkách, které neumějí ani připravit tendr na stavbu elektrárny, ani opravu dálnice, ani státní maturitu, jsou neschopné zvládnout jak zákon o státní službě, tak distribuci sociálních dávek nebo registr vozidel, vymyslet novou tramvajenku či koupit vojákům maskáče nebo policajtům boty, je opravdu, ale opravdu nebezpečné. Na druhou stranu vstoupit do takové debaty nebo ji dokonce organizovat je opravdu důležitá, odpovědná a nejednoduchá práce. „Dolce far niente“… a potom, přece už jsme „je“ volili a dokonce jsme „jim“ zaplatili daně… Tak, ať se staraj´, nebo ať nám daj´ pokoj… Svatá prostoto…cítím pod nohama perón a jako kdybych zaslechl kola blížícího se vlaku… Pojedeme někam, kde se o nás určitě postarají…
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
