Je zvláštní, jak se některá slova dostanou doslova pod kůži. Jakkoliv to není s historickým povědomím naší populace úplně dobré, pojem defenestrace je v něm poměrně pevně uložen. Je to mimo pojmů „robota“ a „tunel“ další ze slov, které se dostalo do mezinárodního slovníku jako slovo nebo význam českého původu.

Nejen školní učebnice, ale i film Jan Hus zanechávají v nás nesmazatelný dojem z defenestrace v roce 1419. Zpráva o ní zasáhla podle nejen filmové legendy poslední ranou podlomené zdraví krále Václava IV., otevřela dveře husitským válkám a otevřené propagaci české reformace. Podobně je tak nějak všeobecně známo, že třicetiletá válka byla zahájena v roce 1618 na levém břehu Vltavy pražskou defenestrací a skončila o tři desetiletí později na pravém břehu řeky Vltavy hrdinnou obranou průchodu přes Karlův most k Hradu před švédskými vojsky. Leckdo si pamatuje i jména z oken svržených Slavaty a Martinice. Ti sečtělejší z nás si vzpomenou i na písaře Fabricia, abychom to měli komplet. Rád bych na tomto místě připomenul vynikající filmový seriál „Lékař umírajícího času“ podle knihy Vladimíra Körnera, s Petrem Čepkem v hlavní roli Jana Jesenia. Činím tak proto, že i my žijeme v „umírajícím čase“ a já se rozhodně necítím povolán překonávat takřka nekonečné počtem i délkou více či méně odborné výklady a texty o pražských defenestracích, ale soustředím se spíše svůj pohled na jejich symbolický význam pro to, co nazýváme „velkými dějinami“.

Pro pořádek připomenu, že českých dějin se dotýká celkem pět „klasických“ defenestrací. Mimo zmíněné dvě tady máme defenestraci v belgické, tehdy brabantské Lovani z roku 1378. Uskutečnila se v roce smrti Karla IV. a pánem Lovaně byl v té době brabantský vévoda Václav Lucemburský, císařův nevlastní bratr. Další defenestrací, první na území české koruny, byla defenestrace Vratislavská z roku 1418, kterou musel už osobně řešit Václav IV. a následně i jeho bratr Zikmund. Jen těžko se lze ubránit dojmu, že byla přímou inspirací k první pražské defenestraci o rok později.

Daleko nejvýznamnější defenestrací byla, alespoň podle mého názoru pražská defenestrace z roku 1483. Není příliš populární, v učebnicích o ní najdeme málo, stejně jako o celé, jaksi podivně nudné jagellonské době. Podobně málo se z obecného dějepisu dozvídáme o tak skvělé a neobvyklé záležitosti, kterým byl kutnohorský náboženský smír z roku 1485, uzavřený mezi katolíky a kališníky na zemském sněmu, který tato defenestrace přímo předznamenala. Svědčí to o tom, že defenestrace mohou předznamenávat nejen věci neblahé, kdy násilí avizuje další násilí a jeho eskalaci ve válkách, ale mohou být i předzvěstí klidu a míru, protože právě defenestrační násilí bylo tou příslovečnou poslední kapkou, po které už další násilí ztrácí smysl a protistrany objeví smysl dohody a smíru.

Než se dopustím nějakého pokusu o vlastní názor, dovolím si připomenout, že defenestrace mají svůj předobraz už v bibli, kdy oknem odešla na onen svět hříšná Jezabel. Praxe násilného řešení sporů ve starém Římě byla tradičně provázena svržením dotyčného z vyvýšeného místa. Podobné to bylo později všude tam, kam se dostala křesťanská teze o trojím lidu, jako modelu uspořádání středověké společnosti. Šlo o údajně Bohem určený řád, který jedněm přikazoval: modli se, druhým: ochraňuj a třetím: pracuj. Defenestrace byla vyjádřením toho, že se někdo nechová podle tohoto řádu, že prostě tak nějak není na svém místě. Do třetice připomenu, že defenestrované trojici se dostalo jejího výletu z okna po právu, protože Rudolfův majestát výslovně určoval, že kdo se mu protiví, ten může být vyhozen z okna. U prohabsburských slouhů Slavaty s Martinicem o jejich proviněních proti Rudolfově majestátu zakotvujícím práva českých stavů, nebylo pochyb a Fabricius byl prostě ve špatnou dobu na špatném místě.