Staré dobré časy, kdy Evropou obcházelo strašidlo komunismu, jsou v nenávratnu. Konec konců, když strašidlo uvidíte, je toho strachu hned o něco méně. Komunismem se straší doposud a snad je to i proto, že ho nikdo nikdy neviděl, ale o to více o něm všichni mluví. To, co dnes obchází a proniká Evropou, není strašidlo, je to čistý strach, který nemá svého šiřitele. Je všude a pochází ze všeho, nač pomyslíme. A jen si k něčemu vytvoříme pozitivní, důvěrný vztah a přestaneme se bát, okamžitě se objeví informace, že jde vlastně o vlka v kůži beránčí a my jsme jen důvěřiví Smolíčci, kteří naletěli Jezinkám.

Ve své podstatě jde o náš vlastní, leč mocí zvenčí dobře živený strach z toho, že naše osudy a životy jsou závislé na ohromném předivu globálních vztahů, o kterých nic nevíme, nemůžeme vědět, ale nejčastěji ani vědět nechceme. Jinými slovy, žijeme pohodlně, ale nikoliv vlastním přičiněním, a přitom tušíme, že se už o sebe nedovedeme sami postarat, že bez toho globálního přediva už neumíme přežít. Z toho přediva se stává pavučina, síť, která nás začíná pomalu znehybňovat, paralyzovat. To platí nejen pro jednotlivce a lidská společenství, ale i pro celé evropské státy a Evropu jako celek.