Nesdílím znechucení většiny mravokárců, kteří se okamžitě vyrojili a kteří jednak odsuzují neznalost až ignoranci našich mladých lidí, jednak lkají nad budoucností naší republiky. Nejprve několik praktických poznámek:

Za prvé, to co nazýváme Československem, jehož stoleté výročí vzniku si připomínáme, tu už celých osmdesát let není. Skončilo nejen formálním přijetím Mnichova, ale doopravdy bylo utopeno v hnusu druhé republiky. Pozdější pomnichovské státní útvary, včetně protektorátu, si jistě podržely s první masarykovskou republikou právní kontinuitu a větší či menší podobu názvu a státních symbolů, ale právní kontinuitu si udržela i první republika ve vztahu ke stařičkému mocnářství. Vznik Československa z chaosu Velké války byl především dílem náhody, ke které se samozřejmě váže celá řada pozdějších hrdinských legend o zásluhách nejrůznějších vousatých pánů v podivných oblecích. Mimochodem, k obnovení české státnosti došlo až 1. ledna 1969 na základě zákona o československé federaci. Toto výročí neslaví nikdo.

Nyní k oné naději. Už rok probíhá ve veřejném prostoru, na různých akcích, v médiích, ve školách, masivní masáž v souvislosti s tímto výročím… Od školních nástěnek, výtvarných prací, soutěží počínaje, přes vědecké práce, práce umělecké psané i výtvarné, televizní, rozhlasová a filmová díla, novými médii konče… Všude 100, všude 28. říjen a všude ti divní vousatí pánové s tatíčkem Masarykem s čepicí i bez v čele…A nic… Infiltrace mládeže tímto výročím a jeho personáliemi je prostě velmi nízká, daleko pod kritickým množstvím, které by snad mohlo mezi mladými lidmi vyvolat autentickou diskusi. Snad to graffiti plačícího tatíčka v Olomouci je něco autentického…