Zkušenosti z německé a sovětské okupace jsou evidentně nepostačující, stejně jako americká „přítomnost“ v Německu, a dokonce ze samotného slovutného Hradu zaznívají hlasy, že taková americká armáda u nás a vlastně kdekoliv v Evropě by byla úplně jiná, přímo povznášející káva. Žádné mocenské zájmy, žádná okupace, prostě taková nezištná ducha povznášející mise. Taková „kulturní úderka“, řekli by starší. Není to nic nového, z Hradu taková uctivá slova k okupantům zaznívala jak za protektorátu, tak za normalizace, ale takhle dopředu je přece jenom novum. Kampak dnes se zvacím dopisem.
Možná by nás, a zejména ty méně bystré z nás, mohl v této otázce poněkud zorientovat výsledek přítomnosti amerických vojáků v Iráku. Pod jejich moudrým patronátem se podařilo nejen rozkrást národní dědictví od dob Sumeru a Babylonu, ale rovněž zcela rozvrátit poslední zbytky sociální koheze v irácké společnosti. Vrcholným kouskem byla instalace moci, která reprezentovala jen jednu skupinu obyvatelstva a odchod s hesly o jakémsi restartu. Nemenším „majstrštykem“ bylo vybudování armády, kterou držel pohromadě jen žold a o které bylo od počátku známé, že při první vhodné příležitosti se rozejde i se zbraněmi podle náboženského přesvědčení a regionálního původu a její příslušníci budou bojovat za všechno, jen ne za cizí mocí dosazené vedení země. Soudruzi z USA prostě v Iráku udělali chybu, protože opominuli leninskou tezi, že každému organizačnímu sjednocení musí předcházet sjednocení ideové… Zdá se, že nečetli nejen Leninovy spisy, ale ani Bibli.
Pro mě osobně je dění v Iráku symbolem naděje, že žádná cizí moc nemůže zlomit statečné muže a ženy, kteří touží po vlastním pořádku ve vlastním domě, jakkoliv s ním já osobně nemusím souhlasit nebo mu dokonce nemusím ani rozumět. Jde o symbol toho, že ani my doma nemusíme rezignovat na neustálé omezování našich svobod a nemusíme se neustále sebeomezovat po linii kosočtverce Praha, Berlín, Brusel, Washington, ve kterém je, opět toliko pro méně bystré, Praha dole a Washington nahoře. Zatím je ovšem patrné, že u nás doma to naprosté většině lidí vyhovuje, ale doufejme, že nic netrvá věčně. Totéž platí o EU, která je závislá na americké vojenské pomoci ještě více než na ruských uhlovodících. Skupiny, které by chtěly přijmout program toho, aby EU stála konečně na vlastních nohou, jsou potlačování těmi, kteří mají z kšeftu s jejími závislostmi neuvěřitelné zisky. Evropské hodnoty za zbraně a uhlovodíky a nakonec i naprosté podřízení americkým pravidlům a normám v rámci transatlantické zóny volného obchodu. Bylo obveselující sledovat, jak někteří hned plánovali, že krize na Ukrajině vyjednávání urychlí a že USA urychlí dodávky břidlicového plynu na pomoc do EU zrovna, když ony samy její surovinovou bezpečnost devastují levným uhlím daleko více než krize na Ukrajině. Naivní víra slabších v dobrou vůli silnějších zabila historicky daleko více lidí než všechny války a morové rány dohromady…
Přes moudrý státnický nadhled z Hradu, jehož kvality jsou patrné nejen ze série názorů na muslimy a islám, ale třeba i z vysvětlování nutnosti humanitárního bombardování Srbska, držme cizí vojáky mimo území naší republiky a pokud možno lobujme za to, aby táhli z Evropy. Z praxe stávajících spojeneckých smluv stále jasněji vyplývá, že když máme takové spojence, tak už nepotřebujeme nepřátele. Některým skalním rektálním alpinistům sice nezabráníme, aby svá území a své domovy nabízeli americkým vojákům s podobnou grácií jako holky v Dubí, blahé paměti, svá těla, ale takové kreatury bychom je měli umět nejprve zesměšnit a postupně postavit mimo slušnou společnost. Protože o ní by mělo platit, že se o své záležitosti umí především postarat sama a teprve návazně uzavírá spojenecké smlouvy, protože má co sdílet a nemusí prostituovat nebo dokonce žebrat. Bylo by s tím ale spousta práce a žít v teplíčku cizího zažívacího traktu je tak příjemné. Přenechme tuhle životní niku tasemnicím, protože ty jsou tam prostě doma, i když venku svítí sluníčko, je tam modré nebe a zelená tráva, jak učil starý normalizační vtip. Je smutné pozorovat, jak po čtvrt století začínáme tasemnicím jejich život zase závidět.
Chtít řešit domácí problémy přítomností cizích vojsk je příznakem velezrady nebo naprosté slaboduchosti. Chudoba cti netratí, ale to rozhodně neplatí o chudobě ducha. Blahoslaveným chudým duchem sice patří možná království nebeské, ale nepatří jim ani respekt ani úcta ani čest na tomto světě, a tedy ani správa věcí veřejných, správa našeho společného domu a domova.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
