Těmito slovy končila první část úvah o současném stavu levice a politiky vůbec, která vychází z myšlenky, že levice je v evropském kontextu v podstatě neexistující a tato skutečnost má podobný vliv na marginalizaci pravice. Oba pilíře politiky se staly pouhými loutkami moci a celá politika se mění v jakousi prapodivnou bezkoncepční předvolební tekutou kaši nevábného vzhledu, vůně i chuti, ze všeho nejvíce připomínající legendárního UHOŘe (univerzální hnědé omáčky ředěné), postrachu školních kuchyní našeho dětství a mládí blahé paměti. Dovolím si pár úvah na téma, jak vykročit na cestu, na které by snad bylo možné vrátit politice nejen její smysl, obsah a formu, ale i funkčnost, efektivitu a snad i atraktivitu.

Hned na úvod této cesty je podle mého názoru třeba zbavit se několika naprosto zbytečných zátěží, iluzí a mýtů, které sebou tradičně vláčíme a rádi o nich hovoříme jako o hodnotách. Spíše než o hodnoty ale jde o pomyslné pověstné žebříky, které odhazujeme nikoliv tehdy, když se na poušti objeví lev, aby se nám lépe prchalo, ale tehdy, když se na horizontu objeví korýtko s mocí, abychom k němu dorazili mezi prvními. To první, co si budeme muset přiznat, je skutečnost, že moc není sprosté slovo a touha po ní nějakou úchylkou. To druhé, co si musíme přiznat, je skutečnost, že člověka nelze změnit, udělat ho nějak novým a lepším, tedy pokud má zůstat člověkem. Třetím přiznáním musí být přiznání si toho, že společnost není nic jiného než součást a zároveň nástroj a způsob utváření a přetváření přírody. Vše, co člověk vytvořil, může člověk také změnit, neexistují lidské výtvory, nad kterými by musel rezignovat, nehledě na to, že nic netrvá věčně. Nakonec si musíme přiznat, že všechna naše práva, o která se tak radostně dereme a prosazujeme, včetně práva na život, jsou závislá na tom, zda cítíme zároveň povinnost garantovat tatáž práva druhým a jsme skutečně schopni tomuto pocitu dostát. Nemusíme se milovat, nemusíme si být bližními, ale měli bychom si být nablízku a navzájem se uznávat.

Budoucí základ uspořádání existence lidského rodu vidím jako: