Vzpomněl jsem si na toto úsměvné extempore v souvislosti s diskusí, která se rozpoutala kolem výroků Noama Chomského při jeho návštěvě v České republice. Četl jsem ty šílené bláboly obránců i odpůrců jeho názorů a jakkoliv má každý právo na svůj pohled na svět, tak jsem se tak trochu styděl. Ty názory se totiž se světem Noama Chomského dokonale míjejí a jen ukazují, jak jsme mnozí v České republice vzdáleni prostředí, ve kterém se myšlení neohlíží nejen na celebrity, ale dokonce ani na mocné či polomocné tohoto světa a jeho periferií.

Při nedělním návratu do Prahy jsem si před Táborem na zoufale nerovném povrchu rok staré parodie na dálnice připadal jako na moři. Povšimnul jsem si toho, že zábradlí na dlouhém přemostění jakéhosi mělkého údolí připomíná nepravidelnou vlnovku, zatímco v Rakousku, ze kterého jsem přijížděl a měl jsem tam dostatek času na domácí žvásty kolem Chomského, tvoří zábradlí mostů podivuhodně hladké oblouky nebo přímky. To celé bylo zahájeno a ukončeno mohutnými skoky na dilatačních spárách. Kolem Tábora jsem se plížil jedním pruhem po hrbolatém provizoriu, způsobeném neschopností českého státu domluvit se s majiteli soukromého motocentra. Za Táborem jsem musel opět do protisměru, protože si někdo usmyslel přemostit dálnici železničním supermostem, což je jasně horší, ale o to dražší varianta. K tomu se připojila oprava dálničního tělesa, které zřejmě nevydrželo okolnost, že po něm jezdila auta. Skví se na něm informace o jakési nespecifikované technologické přestávce. Na několika kilometrech se tak i tomu méně bystrému pozorovateli nabídla zřetelná odpověď na otázku, proč to u nás vypadá tak, jak to vypadá.