Původcem procesu, který se vyhrotil v krvavou lázeň a směřuje k věcem a událostem, které mohou z Ukrajiny udělat zhroucený stát na hranicích EU, je právě zoufalství obyčejných lidí. Toto zoufalství má svůj původ v oprávněném pocitu, že obyčejní lidé a jejich osudy na Ukrajině nikoho nezajímají. Nezajímají politiky, nezajímají oligarchy, nezajímají ani ostatní obyčejné lidi, kteří mají příliš starostí o vlastní obživu, než aby měli čas a sílu vnímat problémy druhých.

Nejde o něco nového, tento nezájem o život obyčejného člověka provází celou krátkou historii samostatné Ukrajiny a má své kořeny ještě hluboko v carském Rusku. Problém vyhrocený na dnešním Majdanu se zrodil z nadšení a ohromných očekávání, která byla vyvolána právě existencí samostatné Ukrajiny a hluboce a opakovaně zklamána všemi garniturami ukrajinských politiků, jako recyklovaných loutek ukrajinských oligarchů.

Je úplně jedno, jak se ti politici jmenují, jestli jsou aktuálně u moci, v emigraci, v base nebo v rakvi. Přes dílčí odlišnosti, jako je barva politického trička nebo proklamace o vztahu k tomu či onomu, jsou všichni za jedno v tom, že občané Ukrajiny si prostě musí pomoci sami, protože oni přece vládnou a kradou.

Zoufalí ukrajinští občané, jsou hluboce zklamaní tím, že jejich prezident odmítl podepsat smlouvu s EU ve Vilnjusu ze zcela osobních až rodinných důvodů, protože by se mohlo stát, že by ho někdo z EU mohl napomínat a požadovat po něm a jeho rodině jiný standard chování. Tím ztratili podstatnou, byť celkem marnou naději, a tak se prostě vydali křičet o svém zoufalství na ulici.

Lidé na Majdanu měli po dlouhých letech pocit, že někoho zajímají. Že našli ztracenou sebeúctu a postupně si vydobyli i respekt druhých.

Jejich boj za obyčejnou lidskou důstojnost získal mediální pozornost, ale s ní přišlo i násilí a politické síly, které mají násilí jako jediný program.

Když se k tomu připočítá naprostá neschopnost politických loutek řešit jiné problémy než ty, které jim předkládají k řešení jejich loutkáři, pak je zřejmé, proč jsme svědky toho, co se na Ukrajině odehrává.

Dnes už jsou původní zoufalci nahrazeni na Majdanu systémovými násilníky, kteří se vyžívají v pouličních bitkách, a potom spoustou loutek, především loutek oligarchů, ale i loutek ruské a americké provenience, a jistě tam pobíhá i nějaká ta evropská.

Celé to píšu kvůli třem věcem. Tou první je hluboký omyl EU, že je možné nalézt viníky současného násilí a potrestat je neudělením víz a obstavením majetku. Svět je velký a jen hlupák nosí všechna svá vejce v jednom košíku… Prostě pojedou na víkend nebo dovolenou jinam a s jinou kreditní kartou.

Tou druhou věcí je permanentně přítomná a více méně otevřeně podsouvaná teze, že v Kyjevě vede Brusel válku s Moskvou, a dokonce, že ji tam může vyhrát. Je to velká hloupost, protože hranice na Dněpru je klíčovou evropskou hranicí 21. století, stejně jako klíčovou evropskou hranicí 19. a 20. století byla hranice na Rýně. Na Ukrajině může být poražena jen a jen Evropa, podobně jako byla poražena v bývalé Jugoslávii.

Tou třetí věcí je poněkud neodbytný pocit, že naši politici a jejich loutkáři se k nám dlouhodobě chovají s podobnou arogancí jak ti ukrajinští. Problémy obyčejných lidí jako chudoba, nezaměstnanost a sociální vyloučení nikoho nezajímají a je nám naznačováno, že si máme pomoci sami, protože si za to prý také sami můžeme.

Naši noví páni to vzali z gruntu a je zcela zřejmé, že své úsilí chtějí soustředit jen na to, aby obvinili své předchůdce a vyvinili sebe. Mezi sebou si počítají chyby v korespondenci a kšeftují s trafikami. Mezitím zoufalství obyčejných lidí narůstá.

A jak známo - zoufalí lidé dělají zoufalé věci…