Blíží se konec roku a s ním i nejrůznější ankety úspěšných knižních titulů, divadelních her a jiné umělecké tvorby.
Co soudíte o think-tanku Bezpečnostní centrum Evropské hodnoty?Anketa
Hana Frejková, herečka, zpěvačka, autorka biografické knihy Divné kořeny, si tentokrát zvolila přetěžký úkol – přivést na scénu vlastní život, herecky ztvárnit svoji minulost. Od dětství až po stáří. Přistoupit k vlastní zpovědi, ke zpovědi ženy, která nic nevzdává, vyrovnává se vztahem ke své německé matce, herečce Alžbětě Frejkové. A zároveň musí překonat i nelehký osud dítěte nepřítele lidu, dcery Ludvíka Frejky, který byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen spolu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v roce 1952 popraven. Matka i dcerka musely opustit Prahu a přestěhovat se do pohraničí… Příběh částečně připomíná antické drama a zčásti noční můru.
Hana Frejková k této práci přistoupila spolu s Miřenkou Čechovou, která je nepochybně v současné době jednou z nejvýraznějších režisérek tanečního a fyzického divadla. A byla to šťastná souhra, elegantní i taktní. Trilogie Invisible I., jejíž prvním dílem je právě Hannah, je zasahující dílo, originální ve všech směrech. Život Hanny se na divadelním pódiu odvíjí v improvizaci běžných každodenních věcí, v jakési horečné snaze po sobě uklízet / všechny nánosy života, a děje se tak sdílením i svěřováním, myšlenkami, monology, pohybem a hudbou. Už úvodní slova vtáhnout diváka do děje: Je mi pětasedmdesát / toto je má hlava / můj mozek / oči / uši / nos / krk/ bolavý ramena/ pravá ruka /páteř / kyčle / Au! / Moje noha / jedna / druhá / kolena kotníky nárt! / JÁ. Hodnotu úvodních slov zesiluje skutečnost, že jde o „začátek“, o první krok směrem k divákovi, ten nejdůležitější.
Slova hlavní postavy mají rychlý spád. Rychle rezonují, navozují pocit důvěrnosti. Herečka energicky i se smyslem pro humor pokračuje, nabízí i další širší možnost, potřeba sdělení je naléhavá: Je mi pětasedmdesát let a jmenuji se Hana Frejková. Vlastně jsem se narodila jako Hannah Elisabeth Freud. Můj táta byl Ludwig Freud, pak Ludvík Frejka, národohospodář. Máma byla Elisabeth Henke Warnholtz, pak Alžběta nebo Eliška Frejková, herečka. (…) Na jedno ucho neslyším, bolí mě kyčle. A narodila jsem se v Londýně.
Pro úplnost ještě dodávám, že autorkou vynikajícího textu je rovněž Hana Frejková. Režie je netradiční, Miřenka Čechová svoji hru a jednotlivé obrazy postavila na slovu, hudbě a pohybu. Na jevišti vystupují dvě postavy, kromě Hannah i její alter ego, půvabná mladá tanečnice Markéta Jandová, obě postavy se vzájemně prolínají, Jandová se pohybuje po jevišti jemně, skoro lyricky, chvílemi je jen stínem hlavní postavy, jindy ji svými výrazovými prostředky zpodobňuje v jejích mladších letech.
Obrazy připomínající období tuhého stalinismu jsou silně zasahující, zejména když na jednom místě říká Hannah bezmocně: Já chodící špína (…), já, která jsem všechno a nic (…). Já nevím… Kdo je můj táta? Kdo je moje máma? (…) Dopisy rodičů! Z vězení, z anglické emigrace… (…) A to poválečné hledání příbuzných, přátel, rodiny – Kdo tu zbyl? (…) A už jsem byla bez tatínka… Konflikt s každodenní zkušeností té doby dramaticky zesilují její slova: Průsery, to je moje – Jsem stálej vyhnanec, bezdomovec. Pocit vykořeněnosti je všudypřítomný.
Nad svými mrtvými trpíme vždy pocitem velké ztráty, o to více, byla-li jejich smrt tragická, násilná. Politická! Ta tíha, co na mně leží, povzdechne si Hannah. Hrůzné události doby války i padesátých let ji provázejí po celý život a procházejí i její uměleckou tvorbou. Ve své divadelní katarzi jde Hana Frejková ještě dál: Prošla jsem svými rozháranými roky! Od hospody k hospodě, od mejdanu k mejdanu, od fermetráku k LSD, od propadu k propadu, od depky k depce – byla jsem šílená, psala jsem básně, strašně jsem se trápila…, příkře se svěřuje v druhé polovině hry. A není pochyb o tom, že rozhárané roky i duševní trýzeň povýšily herečku Hanu Frejkovou do kategorie velkého umění.
Ve druhé části divadelní hry se hlavní hrdinka obrací k matce, herečce, německého původu: Jak je možný, že se nemůžeme domluvit. Ty mluvíš německy, já mluvím česky. Ty nerozumíš mně, já nerozumím tobě. Přesto spolu žijeme. A přesto mi říkáš, jak žít. Slova, hovorové obraty, tvary, věty přejímala Hana Frejková od matky podvědomě, citově; matka mluvila jen německy, dcera jen česky… Není lehké pochopit druhého. Konfliktní situaci má divák zřetelně před sebou. Hra Invisible I. Hannah si získává své obecenstvo právě svým sebe-vyjádřením, opravdovostí a citem.
Hra Invisible I. Hannah je příběh ženy, jejíž život poznamenala nejedna tragédie, ale zároveň je to i příběh umělkyně, která má rodinu, děti, a která stárne. Ve snech se často vracím do hor. / Do toho rozbořenýho vlhkýho baráku, / A v něm začínám stavět novej dům. / Skládám samu sebe po kouskách. / Vždycky se objeví jiná část. Dramatická výpověď graduje i v následujícím závěrečném dějství: Jsem stejná, jako když jsem byla mladá (…). Jsem jiná, ale stejná. Moje tělo cítí, / moje hlava chce, myslí, moje duše žije, a stále se vrhá do víru života! V těchto slovech nepochybně spočívá podstata celé hry, slova jen podtrhují, že Hana Frejková alias Hannah je velkou hrdinkou všedních dnů. A tak platí, že stejně jako její jidiš šansony, které má už dlouho ve svém repertoáru, i její zatím poslední divadelní představení Invisible I. Hannah je jistým přemostěním mezi její nelehkou rodinnou historií a současným životem.
Autorka je spisovatelka.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
