Rozkatil se kvůli uspořádání sjezdu Landsmannschaftu a v reakci na dopis jeho sympatizanta s výzvou, aby protestoval přímo u vlády SRN, m.j. prohlásil, že „lidi tím žijí“ a dodal, že on tím žije také. Na pana exprezidenta mám dobré vzpomínky pro jeho soucit s obětmi justičních přehmatů, pro jeho vstřícnost k občanským aktivistům a pro jeho kritický postoj k náběhům na soudcokracii. Stále si ho vážím, i když v poslední době se naše názory často rozcházejí.

Jeho výrok mě nezaujal kvůli jeho známému nesouhlasu s uspořádáním sjezdu, ale z úplně jiného důvodu. Ptám se totiž, jak to pan exprezident ví, že „lidi tím žijí“, když nikdo nezaplatil nějaké renomované agentuře pro průzkum veřejného mínění, aby zjistila, jak se ke sjezdu staví široká veřejnost. Nepřekvapilo by mě, kdyby se nakonec zjistilo, že daleko intenzivněji by „lidé žilí“ rozhořčením nad záměrem Evropské unie nahradit zveřejňování stupňovitosti piva uváděním obsahu alkoholu (jako by nebylo možné uvádět obojí), kdyby Evropská komise včas záměr nepopřela. Vždyť nebýt xenofobů kolem předsedy SPD a předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury by se zpráva o sjezdu masivně nerozšířila. Sjezd mohl proběhnout za zdvořilé nevšímavosti.

Samozřejmě vím o diskusi a vzájemném osočování odpůrců a stoupenců sjezdu ve sdělovacích prostředcích. Tam se ale vyjadřují téměř výlučně příslušníci uzavřené bubliny politiků, novinářů a intelektuálů, kteří v podmínkách luxusního materiálního zabezpečení mají dost času, aby mohli případně v klidu „mudrovat třeba i o nesmrtelnosti chroustů“. Ti všichni prokazatelně nestojí o mínění těch, kteří stojí mimo ni. Sám stojím mimo, i když mi sjezd vůbec nevadí, ale nepodpořil jsem vydání „zvacího dopisu“ jako nadbytečnost a nadbytečnost mých názorů mi naproti tomu dali cítit i brněnští organizátoři sjezdu, kteří mi jako bloggerovi ani po urgenci neodpověděli na dotaz na předpokládaný počet účastníků sjezdu. Kdo nestojí „in“ je prostě „mimoň“. Taková je současná pravda o platnosti Havlových úvah o významu občanské společnosti.

Životní zkušenost mě vede k podezření, že rozdílnost postojů ke sjezdu může mít kořeny v rozdílnosti způsobů předcházejícího života. Určující část života jsem prožil v zemědělském prostředí, v němž prostě úvahy o minulosti neměly místo. Netýká se to jen vztahu k Němcům a speciálně k sjezdu vnoučat odsunutých „Sudeťáků“.

Týká se to i vztahu k sovětské agresi proti Československu z 21. srpna 1968 a následné okupaci. Osobně tyto události stále vnímám jako urážku a ponížení. Ale nemuselo to platit v konkrétních podmínkách součinnosti s okupační armádou. Pracoval jsem v podniku, v němž mezi pracujícími bylo jen pár komunistů (tiše nesouhlasících s okupací) a veřejné mínění spíše než „vedoucí strana“ ovlivňovala katolická církev.

Pak velitelé blízkého tankového pluku okupační armády dostali nápad, že by mohli získávat prostředky na vylepšování prostředí v kasárnách „výměnným obchodem“ za pracovní sílu vojáků. Protože jsme měli nedostatek pracovních sil, na obchod jsme přistoupili. Když přijížděla první skupina dvaceti zdatných mužů, kolektiv pracujících ji očekával s nevraživostí. Ale než skončil první pracovní den, bylo to pryč. Naši lidé se s okupanty spřátelili. Už nebyli okupanti, pouze pomocníci.

Stejným vývojem prošly osobní vztahy k Němcům, mezi nimiž se samozřejmě vyskytovali i ti odsunutí. Když začal syfilitik Klement Gottwald kázat, že „není Němec jako Němec“, nemělo to velký vliv. Ale když nás jako občany nepřátelského státu pozvali bavorští vesničané ze Speichersdorfu na přátelskou návštěvu, dva dny jsme se s nimi veselili a jazyková bariéra nehrála roli. Později jsem několik let často cestoval po obou německých státech. Měli jsme s německými zemědělci stejné starosti. Byli mezi nimi i odsunutí, kteří pouze vzpomínali, jak se dobře žilo v Československu.

Na základech pracovních vztahů vznikala soukromá přátelství. Mé děti si hrály s dětmi mých německých partnerů, domlouvajíce se s nimi „rukama nohama“. Hypoteticky se může stát, že na sjezd přijede někdo z jejich tehdejších kamarádů. Měl bych snad protestovat proti jejich příjezdu? Pro mne vyrovnávání s Němci skončilo zhruba před padesáti lety. Samozřejmě vím o všem, co odpůrci sjezdu dnes vyčítají Němcům a speciálně těm sudetským. Nečetl jsem o tom v Rudém právu, ale ledacos jsem prožil. Má paměť sahá do mobilizace 23. září 1938.

Život šel od odsunu před 80 lety dál. Vznikly nové vztahy. Oživování nenávisti mezi národy v současnosti mi proto nedává smysl. A nechápu, jaký prospěch přinese „našim lidem“. Ostatně žádný z odpůrců sjezdu se nepokusil to vysvětlit. Marně zastírají, že jim působí potěšení narušovat mír mezi národy bez ohledu na následky. Je otázka, komu tím slouží.

Na okraj podotýkám, že jsem nabyl dojem, že mezi odpůrci sjezdu se nápadně často vyskytují nepřátelé bojující Ukrajiny a obdivovatelé Donalda Trumpa. Ani s nimi si nerozumím.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

Psali jsme:

Zdeněk Jemelík: Možná jsem mluvil s dvojníkem Andreje Babiše

Zdeněk Jemelík: „Čapák“, „bajkař“ PB a xenofobové

Zdeněk Jemelík: Samurajská bojechtivost proti míru mezi národy

Zdeněk Jemelík: Pružný ministr