Vysvětlení je neurčité, spíš ideologické. Ze školy ledaco víme o Řecku, o agoře a nepochybně si vzpomeneme i na Řím a jeho Forum Romanum, každý slyšel o přímé, nepřímé demokracii i o lidové vládě atd. atp. Ještě z nedávné historie se nám vybaví lidová demokracie i socialistická demokracie, pěkná parodie na demokracii. Slovo „demokracie“ bylo a je všude, zkoumá se, které státy jsou více či méně demokratické, a které toho slova nejsou hodny vůbec. Jen ta parlamentní demokracie vyšla nějak z módy.

Liberalismus je doktrína, která má se svobodou jen málo společného, liberál nemusí být liberální, ale právě naopak – autoritativní a demagogický

Zdá se, že slovo demokracie není jasné, je zatížené mnoha konotacemi. Mnozí se tomu snaží přijít na kloub, prezident Václav Klaus a Jiří Weigl v textu Obrana demokracie před liberální demokracií (seminář IVK, který proběhl v Obecním domě koncem června, viz červencové číslo Literárních novin a text ZDE), podobně už před lety Pavel Bárta v příspěvku Liberální demokracie – další matení pojmů (ZDE), velmi vehementním kritikem je polský politický filozof Rysczard Antoni Legutko, který dokonce vyslovil myšlenku, že liberální demokraté chtějí měnit model rodiny, stejně jako komunisté tok sibiřských řek (ZDE) a mnozí další, některé ještě připomenu.

Jedno je jisté, že výraz liberální demokracie je záludný, přímý protimluv v tom sousloví mnohé naznačuje. A není-li možné mu porozumět, jeho záludnost si ani hned neuvědomíme. Na první pohled se zdá, že liberální znamená svobodný, a že je tedy vše v pořádku. Jenže chyba lávky: liberální může posluhovat liberalismu, a to není totéž, liberalismus je doktrína, která má se svobodou jen málo společného, liberál nemusí být liberální, ale právě naopak – autoritativní a demagogický. Nejsem žádný politický vykladač, snažím se jen zachytit a pochopit, co na mne v čase a na různých místech doléhá.