Podle často citované agentury pro průzkum veřejného mínění Levada Centr klesly nejnovější preference prezidenta Vladimira Putina a premiéra Dmitrije Medveděva ve srovnání s jarní předvolební kampaní o 6, respektive o 7 %. Tento pokles prý významně napomáhá erozi dosavadní poměrné jednoty mocenských elit, které jsou znepokojeny hrozícími hospodářskými a následně i sociálními otřesy. 

Podíváme-li se na názor někdejší významné členky strany moci Jednotné Rusko a dnes ještě významnější nezávislé politoložky Olgy Kryštanovské, dovídáme se, že „moc už dnes přemítá jen o tom, aby všechno nakonec nevybuchlo“. Právě na prevenci, vedenou tímto směrem, se podle této odbornice zaměřuje veškerá činnost tzv. silových rezortů, především policie, Federální bezpečnostní služby, ale i armády a složek ministerstva pro mimořádné situace.

A jak dnes funguje podle Olgy Kryštanovské nejvyšší patro státní moci? Nejlépe se prý dá připodobnit k několika soustředným kružnicím. V centru je nejužší kruh, kde prý ani tolik nezáleží na tom, jaký rezort příslušný vysoký hodnostář reprezentuje, ale jaká je jeho reálná politická váha a nakolik je okolím akceptována. Kryštanovská, která před pěti lety ve své analytické stati Putinův dvůr poprvé Putinovo nejbližší okolí pojmenovala děsivě znějícím termínem „politbyro“, dnes tvrdí, že Putin bez tohoto virtuálního orgánu nemůže samostatně žádná rozhodnutí činit: podle jejího přesvědčení jsou všechny zásadní mocenské verdikty kolektivní, asi jako to bývalo v dobách Brežněvových.

Zajímavý je i postoj mocenských špiček vůči náhle zesílivší přirozené občanské opozici, jak ho vidí právě Kryštanovská. Ta je přesvědčena, že Kreml dělí protestující masy do tří skupin: základnu imaginární pyramidy tvoří občané, protestující proti své vlastní sociální situaci. Těm je třeba pomoci a nějak je uklidnit, ale jakékoli represe proti této kategorii lidí jsou údajně nemyslitelné. Další vrstvu tvoří aktivisté, jež je třeba neutralizovat. A úplně nahoře jsou agilní revolucionáři typu Navalného, Udalcova nebo Čirikovové, proti nimž je třeba bojovat. V případě právníka a blogera Alexeje Navalného už se tak prakticky děje a popotahován úřady není jen on sám, ale kupříkladu i jeho rodiče.

Vraťme se ale k současné ruské státní moci jakožto celku. Další významný ruský politolog, ředitel Ústavu soudobého rozvoje Igor Jurgens, přichází s vlastní představou drobení ruských mocenských elit. Ruská vládnoucí třída se prý dělí na „konzervátory a „progresisty“, tedy ty, pro něž jsou doposud ústřední hodnotou „samoděržaví, pravoslaví a lidovost“, a na ty, kteří by rádi viděli, aby si Rusko doma i navenek počínalo relativně slušně a civilizovaně. To se zatím, uvědomíme-li si třeba nedávný soud s punkovou dívčí skupinou Pussy Riot či zacházení se zadrženými z protiputinské demonstrace ze 6. května, věru příliš nedaří.

Zajímavé je závěrečné tvrzení autorky citované analýzy v listu Nězavisimaja gazeta, Alexandry Samarinové. Ta se domnívá, že vnitřní kruh v nastíněném koncentrickém schématu státní moci už neformuje Vladimir Putin. Pokud by se potvrdila tato teze a skutečně přišly nějaké sociální otřesy, současný prezident by se dalších voleb v roce 2018 nakonec opravdu nemusel dočkat. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele