Nesignalizovaly ale, že levicový favorit těchto voleb, doufající v přesvědčivé vítězství, dopadne nakonec skoro stejně. Původní kalkulace, podle níž se k moci měla dostat ČSSD s podporou KSČM, zatímco Babišovi zaměstnanci na úseku parlamentní demokracie měli z postavení silné opozice názorně ukazovat jí i veřejnosti, zač je vládnutí loket, se tím pádem zhroutila jak domeček z karet. Spolu s ní vzala ovšem za své i strategie pozvolné přípravy dalších řádných voleb s vidinou budoucí fúze Babišova Agrofertu s Českou republikou.  

Že je tohle všechno jenom nehorázná spekulace? Možná. Ale jak jinak si vysvětlit fakt, který nepochybně vejde do historie parlamentních voleb nejen v České republice: Strana, která kandiduje poprvé, se naráz vyšvihne do postavení druhé nejsilnější politické síly v parlamentu, a její dosud vždy tak suverénní lídr, slibující voličům modré z nebe z kdejakého rohu, místo aby jásal a obklopen nadšenými spolustraníky otevíral šampaňské, se na televizní obrazovce objeví viditelně zděšen a koktá cosi o tom, že nikoho nepodpoří a s nikým nechce spolupracovat.  

Jako by si uvědomil až teď, že být zvolen znamená především odpovědnost vůči všem těm, kteří ho volili. Jako by si nechtěl přiznat, že v tak roztříštěném parlamentu, jaký se nám v těchto volbách podařilo sestavit, si nemůže druhá nejsilnější strana usurpovat nulový koaliční potenciál, aniž by to nevedlo s velkou pravděpodobností k dalším předčasným volbám.  

Doufat lze jen, že je Andrej Babiš natolik obchodník, že si svou investici sám nezmaří. Matematicky vzato je povolebních scénářů na výběr několik. Všechny mají ale jedno společné: Musí jim předcházet kompromis. Pro lídra, který sliboval vést stát jako firmu a je údajně zvyklý své spolupracovníky spíš dirigovat než s nimi diskutovat, je to asi dost nezvyklý úkol. Pro podnikatele, který šel do politiky proto, aby v ní byl úspěšný, je to ale jediná cesta.