A když pomineme první, tzv. „divokou“ fázi zdejší transformace s jejími četnými excesy v podobě nikdy nesplacených bankovních úvěrů, protože dlužníkům údajně „nevyšly jejich podnikatelské záměry“, tak se to od začátku 21. století, kdy začal platit zákon o exekucích, nevyplatí dlužníkům ani v ČR.

Těm ovšem – a to ještě donedávna – obzvlášť krutě: z dlužných korunových částek, například u dopravního podniku nebo v nemocnicích, se v exekuční mašinérii snadno stávaly desetitisíce, na jejichž konci mohla být i exekuční dražba střechy nad hlavou za pakatel.

Ještě v lednu se Ústavní soud zabýval případem, kdy konečná částka, kterou exekutoři po dlužníkovi vymáhali, převýšila celkovou dlužnou částku 2248 korun, kterou dlužník po exekutorově výzvě nota bene okamžitě zaplatil, celkem padesátkrát. Tato horentní suna se podle výpočtu dlužníka, který stížnost k ÚS podal, skládala z nákladů nalézacího řízení ve výši 18.500 korun, nákladů oprávněného v exekučním řízení ve výši 34.200 korun a nákladů na exekuci ve výši 78.000 korun. Možné to bylo proto, že soud nespojil dohromady jednotlivé pohledávky – šlo o jízdy načerno hromadnou dopravou v Praze – ale vymáhal je zvlášť.