Jako by jim nestačila už jedna fatální historická zkušenost s tím, jak to dopadne, když dají hlasy komunistům, byť se zrovna tváří jako demokraté.  

Jistě: lze namítnout, že dnes je jiná doba. Že je ČR pevně zakotvena v transatlantických strukturách a v Evropské unii. Jenže v žádné z obou jmenovaných organizací nebude ČR rozhodně nikdo držet násilím, jako to svého času dělali soudruzi v Moskvě se svým orwellovským „táborem míru“. Vystoupit ze Severoatlantické aliance má KSČM v plánu už teď. A jak se dá vystoupit z EU, popisuje jeden z článků její Lisabonské smlouvy. Nálada mezi zdejším voličstvem je tomu každopádně nakloněna: aby Česko platilo v EU za vyhlášeného euroskeptika, to si vzal v posledních deseti letech prezident Klaus za svou osobní prioritu. Ani námitka, že toho času neexistuje v Evropě žádný „velký bratr“, který by vzal české komunisty s jejich eventuální kořistí ochotně pod křídla, nemusí platit navždy. Také v Rusku jsou komunisti na vzestupu, také tam jsou, stejně jako u nás coby jediné zemi z bývalých sovětských satelitů, natolik hrdi na svůj ideologický původ, že lpí na svém historickém názvu, jakkoliv z něj kape krev. Ruští soudruzi jdou dokonce tak daleko, že ve vší vážnosti navrhují rehabilitaci Stalina. Což KSČM nebrání, aby s nimi neudržovala soudružské styky.  

Puč jako v únoru 1948 by se přitom vůbec opakovat nemusel: vyhlídky na to, že KSČM a ČSSD by v příštích parlamentních volbách mohly získat dokonce ústavní většinu, nejsou nereálné. A s tím už by se dalo podniknout leccos: stačí vzít si příklad z Viktora Orbána v Maďarsku, který si změnami ústavy pojišťuje svůj autoritativní režim na desetiletí dopředu.  

Zbývá otázka, jak je možné, že taková perspektiva hrozí zemi, která se dodnes považuje za dědice masarykovských tradic, a kde si lidé stále myslí, že komunismus jim vnutila Moskva. Notabene zemi, která po listopadu 89 zahájila restitučními zákony snad nejdůkladnější nápravu majetkových křivd v celém východním bloku, která na odstavení totalitních struktur od moci zavedla lustrace, a která si na probádání komunistické minulosti pořídila nejen zvláštní ústav, ale i zákon, v němž se praví, že „Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou“, a že „její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989“.  

Jak ale připomíná Jacques Rupnik ve své stati o vyrovnávání se s komunistickou minulostí, dějiny nelze revidovat zákonem. Komunistickou stranou prošlo v oněch letech na šest milionů členů včetně těch, kteří se stali jejími oběťmi. Ty všechny, píše Rupnik, „hází zákon z roku 1993 do jednoho pytle jako členy zločinecké organizace“, zatímco „její následovnice, která se ani neobtěžovala tím, aby si změnila svůj název, se má čile k světu. A na rozdíl od svých reformisticky orientovaných protějšků v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku si tato strana zachovává i nadále svou skalní podobu, neochotná a neschopná vypořádat se s vlastní minulostí“. To, co dnes naléhavě potřebujeme, jsou podle Rupnika „dějiny tuzemských zdrojů českého komunismu, role nacionalismu společně s německou otázkou a otázkou povolnosti české politické kultury vůči pokušením totalitarismu“.  

Dodejme, že neméně naléhavé je odpovědět si upřímně na to , zda víc než analytické podklady tady nechybí odvaha postavit se k vlastní minulosti čelem. Jak naznačují výsledky KSČM v krajských volbách, času už moc není: countdown běží.