Na webu ČTK hlasovali pro první možnost, tedy že Václav Klaus vetuje pouze zákony, s nimiž nesouhlasí, dva účastníci ankety ze tří. Že by mu veto sloužilo jako nástroj k dosažení jiných cílů, si naproti tomu myslí jen třetina hlasujících.
Nechme teď stranou, nakolik se v takovém výsledku zrcadlí tradiční obraz prezidenta coby morální autority: podstatnější je jádro věci.
Prezidentovo odůvodnění, že je proti důchodové reformě, jelikož je to příliš důležitá věc, než aby byla v parlamentu prosazována proti vůli opozice, totiž není věrohodné. A nejen kvůli tomu, že s touto svou námitkou přišel až na poslední chvíli, zatímco se proti předchozím legislativním krokům ke změně důchodového systému nikdy neozval. Co do věcné podstaty, je současná podoba reformy důchodového systému ve skutečnosti mnohem větším ústupkem opozici, než tomu bylo například u oněch dodnes tolik sporných poplatků ve zdravotnictví.
Původně si totiž měly mladší zaměstnanecké generace spořit na penzi v soukromých penzijních fondech povinně. A byl to především tento bod, proti němuž levice nejvíc protestovala. Což vláda nakonec uznala: i když hlavně proto, že vzhledem k dlouhotrvající finanční krizi nevypadá toho času ukládání peněz na stará kolena do finančních fondů nijak zvlášť vábně.
Teprve se tedy uvidí, kolik lidí se vůbec rozhodne pro možnost nechat si tři procenta svého odvodu na penzi vyvádět z průběžného systému na individuální spořicí účet, a ještě k tomu přidávat dvě procenta navíc z vlastního platu. Odhady jsou dost skeptické. Stát totiž lidi k soukromému kapitálovému spoření, podmíněnému závazkem pravidelných doplatků z vlastní kapsy, nijak finančně nemotivuje. Láká je pouze vágní vidinou, že pokud půjde všechno dobře - přesněji řečeno podstatně lépe než teď - tak si ke státní penzi mohou našetřit určitý finanční polštář.
Ten si lze ovšem pořídit i jinak: už existujícím penzijním připojištěním například, na které stát finančně přispívá už dávno a které si mezitím založily víc než čtyři miliony střadatelů. Nebo třeba splácením hypotéky na dům nebo byt s perspektivou, že z důchodu pak nebude nutné platit činži. Popřípadě třeba i finančním vkladem do soukromého rodinného podniku se závazkem určité podpory ve stáří. Fantazii se meze nekladou. Pro jednotlivce je při důchodovém pojištění v každém případě klíčové, že se bude moci i nadále svobodně rozhodnout.
Další námitka opozice proti důchodové reformě je ovšem podstatnější: procenta, vyváděná z důchodového systému do soukromých penzijních fondů, budou na průběžném důchodovém účtu samozřejmě chybět. K tomu lze dodat snad jen to, že vzhledem ke stárnutí obyvatelstva budou stát před problémem, kde vzít na důchody, všechny vlády, i kdyby možnosti soukromého spoření nevyužil nikdo. IDEA, tým ekonomů při institutu Cerge-Ei, vypočítal už před časem, že státní pokladně bude na důchody ročně scházet 20 až 30 miliard, a to minimálně dalších 30 let.
S přibývajícími seniory bude ovšem potřebovat víc peněz i zdravotnictví. Za pozornost stojí, že protestovat proti změnám v tomto odvětví, ač proti nim opozice brojí snad ještě víc než proti důchodové reformě, prezidenta kupodivu nikdy nenapadlo. Důvod, který uvádí pro své poslední veto, tedy rozhodně neobstojí. Jakkoli je princip, že je při důležitých reformách nutné snažit se o dohodu napříč politickým spektrem, sám o sobě nepochybně žádoucí.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
