Dodejme, že podle této definice by v zemi, kde se tento titul běžně používá i pro středoškolské učitele, pokud vládnou dostatečnou autoritou a vzbuzují respekt, Martin Putna musel být takto titulován už dávno. Bez ohledu na to, zda mu profesuru někdo oficiálně udělí nebo ne. Konec konců působil už před devíti lety mimo jiné jako zastupující profesor na universitě v bavorském Řezně, takže o jeho kvalifikaci, a to jak vědecké tak pedagogické může být stěží pochyb. Kromě toho ale splňuje Martin Putna i ministrovu třetí podmínku, a to příkladným způsobem: neuzavírá se totiž, jako to dělají mnozí z těch, kterým prezident dnes jmenování neodepřel, za univerzitní zdí, nýbrž je bez vší pochybnosti „na veřejnosti viditelným intelektuálem, zkvalitňujícím veřejný prostor“.  

 

Po Listopadu spoluzakládal Křesťanskou akademii a křesťanskou revue Souvislosti, píše vzdělávací pořady pro rozhlas i televizi, je presentní na stránkách novin. A zároveň je věrohodný jako osobnost: neuhýbá, neintrikuje, lež nazývá lží. Fakt, že mu prezident odmítl jmenovací dekret osobně předat, na tom nic nezmění. V divném světle se tím pádem naopak ocitl Miloš Zeman.  

 

I tenhle příběh ale může mít dobrý konec, pokud ovšem dojde nejen k ujasnění jmenovacích pravomocí, ale i k reformě udělování profesur jako takových. Podle profesora Rudolfa Haňky totiž vysoké akademické tituly už nemohou v ČR víc ztratit na váze. Před dvěma lety, ve funkci předsedy Rady pro reformu vysokých škol, tento profesor s titulem z Cambridgeské university podotkl, že některé vysoké školy jmenovaly jen za pár posledních let tolik profesorů, že kdyby tam všichni měli učit, pak by tyto školy v podstatě zdvojnásobovaly svůj profesorský sbor zhruba každé tři roky. Prezident měl dnes rozdat 65 profesorských dekretů. Loni touto dobou jich jeho předchůdce rozdal 22. Další jmenování profesorů je naplánováno už na letošní podzim…