Sekularizace majetku církve, to znamená přivlastnění si tohoto majetku panovníkem, začala v Evropě ve středověku, a zatímco například v Rakousku skončila s Josefem II. na konci 18. století, u nás byla tahle metoda dovedena ad absurdum ještě před pouhými 64 lety.
Když se moci chopili komunisté, vzali totiž zdejším církvím i ten zbytek: konkrétně to bylo kromě kostelů a klášterů 181 tisíc hektarů lesů, 72 tisíc hektarů zemědělské půdy a přes 8 tisíc hektarů s nemovitostmi.
Po listopadu 89 se sice začaly v Československu restitucemi vyrovnávat alespoň ty majetkové křivdy, které se odehrály po únorovém komunistickém puči. Jenže v případě církví sekularizační proces de facto pokračoval: vrátilo se jim totiž jen to, co nezbytně potřebovaly, aby mohly fungovat. To znamená především kostely a některé kláštery, většinou v dezolátním stavu. O polnostech a lesích, na kterých církve dřív hospodařily a z jejichž výtěžků žily, se naproti tomu už přes dvacet let jen diskutuje. Dotyčné pozemky jsou zablokovány, stavby na nich chátrají, obce, v jejichž katastrech leží, se nemohou rozvíjet.
Církve mezitím dál financuje stát, stejně jako tomu bylo za komunistického režimu, kdy je chtěl mít tímto způsobem pod kontrolou. A podobně jako tenkrát, je dodnes asi 70 procent Čechů přesvědčeno, že církvím by se žádný majetek vracet neměl. Nepotřebují ho přece, tak co!
Před časem však arcibiskup Dominik Duka v regionálních denících vysvětlil velmi názorně, proč by byla dohoda o majetkovém vyrovnání státu a církví ku prospěchu všech: majetek církví by totiž mohl přinášet víc. Momentálně vynáší těm, kteří ho spravují, čtyři miliardy korun ročně, z čehož církve dostávají jednu a půl miliardy. „Netvrdíme“, řekl tehdy Dominik Duka, „že chceme čtyři miliardy. My říkáme, musíme se dohodnout tak, abychom mohli existovat a aby všechny instituce, které se na tom podílejí, mohly také žít.“ Na mysli měl stovku církevních škol, které nemají investiční zdroje, takže se samofinancují. Ale také charitní domovy a zařízení, které jsou teď pod kraji a dostávají se kvůli financování rok co rok do problémů.
„S církevním rozpočtem“, dodal Dominik Duka, „je to ovšem dnes tak, že z 53 procent si věřící církev platí sami. To znamená, že žádný ateista nebo nevěřící člověk nemůže říkat, že to platí ze svých peněz. Teprve zbytek dodává stát z části výnosu vyvlastněného církevního majetku.“ A na co tyhle peníze jdou? Tenkrát, po roce 1989, uzavřel stát s církvemi gentlemanskou dohodu, podle níž měly být do vyřešení restitucí platy duchovních asi na stejné úrovni jako mzdy středoškolských učitelů. Ve skutečnosti ale dostávají duchovní od státu jen asi dvě třetiny tohoto průměrného platu. Arcibiskup Duka k tomu jen lakonicky dodal, že katolický kněz zase nemá výdaje na rodinu a má lacinější byt. „Nepřistupuji k tomu jenom jako k otázce spravedlnosti, ale i určité solidarity,“ řekl.
Tuhle solidaritu ovšem politici dodnes neopětovali. Po svízelném jednání s mnoha peripetiemi sice vládní koalice i 17 zúčastěných církví dospěly loni na podzim ke všemi akceptované dohodě, podle níž vrátí stát církvím majetek za celkem 134 miliard korun, a to většinou v nemovitostech a pozemcích a zčásti v platbách, rozložených na třicet let. S tím, že se církevní rozpočty začnou zároveň odstřihávat od státního rozpočtu tak, aby byly do roku 2030 zcela soběstačné. Dohoda o vrácení církevního majetku má tedy zcela konkrétní perspektivu, že se státnímu rozpočtu v dohledné době uleví, a to natrvalo. Kdo teď tuhle dohodu zpochybňuje s odůvodněním, že na dohodnuté splátky asi nebudou v rozpočtu peníze, může mít stěží jinou pohnutku než čirý populismus.
Publikováno se svolením vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
